BEZNADĚJ V ŽIVOTĚ

Staršie, ale znovu aktuálne!

zdroj:  Karma a osud

Otázka:

Píšu z beznaděje a povědomí o jakémsi konci života… Nemám již žádnou sílu dál trpět ani nemám dost odvahy zemřít. A to jsem měl velké schopnosti, ale celý život se rozpadl jako led pod ranou obřího kladiva.
Už jsem prošel fází optimismu, nadšení, víry v dobro, boje, odporu, úsilí, proseb, stížností, modliteb o pomoc, afirmací, meditací a jiných nesmyslů, které důrazně doporučují „rádoby“ chytrolíny a jiné komerční guru. Nejhlubší zklamání a uvědomění si přítomnosti v životě chronického klamání, strach z toho, že budu ponižován, mě opět přivedlo k úplnému konci.

Lipnutie na budúcnosti

Existuje jedna japonská moudrost, která říká: v konfliktu musíme být nikoliv kamenem, ale vodou. A to znamená: voda se může měnit, avšak kámen nikoliv. Pocit vlastní důležitosti, neotřesitelnosti, nadřazenosti je podstatou kamene a on bude člověka bránit. Jenže kámen má pouze jeden vzor chování, jeden způsob interakce s okolním světem, zatímco voda jich má stovky…

PROCES JE TO OČ TU BĚŽÍ, VÝSLEDEK JE UŽ JEN BONUS

Vím, že vaše myšlení chce návody, jak PUSTIT a NELPĚT. Znovu opakuji to, co v předchozích článcích, jakákoli blokující energie vznikla v našich životech na energetické úrovni, čili v oblasti prožitků. Nevznikla mentálně. Něco jsme prožili a následně jsme si z tohoto prožitku vytvořili mentální přesvědčení, která nám zůstala v podvědomí, které nyní ovlivňuje z…

Čím sme?

Určite poznáte starú bájku o dvoch žabách, ktoré jedného dňa spadli do vedra s mliekom. Na prvý pohľad to boli úplne rovnaké žaby, no povahovo sa od seba odlišovali: jedna bola pesimistkou a druhá zase optimistkou. Pesimistka iba vyhlásila, že ju už nič nedokáže zachrániť a o krátky čas sa utopila. Optimistka si povedala, že hoci nevie, ako by sa odtiaľ mohla dostať, pokým len bude vládať, nevzdá boj o svoj život. A usilovne šliapala a šliapala – až kým z mlieka neušliapala maslo, nevyliezla na plávajúcu hrudku a nezachránila sa.

Neprijatie života, neodpustenie, hnev…

Potvrdené praxou…  Jedna pacientka mi v ordinaci vyprávěla, jak jí před patnácti lety tragicky zahynula dcera: „Nemohu na ni zapomenout. Jako by pořád byla vedle mě, a mně je přitom hrozně těžko.“ Podíval jsem se, co se tehdy vlastně stalo. Žena předala své dceři sklon k absolutizaci lásky k lidem a ke světu. Obtěžkání dceřiny…