Máma mě nemilovala? Musí být něco špatně se mnou.
Táta nebyl doma? Nejsem dost dobrý.
Neobjímali mě, neviděli mě, nemluvili se mnou? Jsem neviditelný. Bezvýznamný. Nehodný lásky.
Jako děti si neumíme vysvětlit chování dospělých jinak než přes vlastní hodnotu.
A tak si neseme tíhu, která nám nikdy nepatřila.
Jenže naši rodiče byli taky jen lidi.
Sami byli kdysi dětmi.
Sami si nesou svá zranění.
Dělali, co mohli, s tím, co znali.
Vyrůstali v době, kdy se city potlačovaly a zranitelnost byla slabost.
A tak se jen snažili zvládnout každodennost — práci, děti, život.
Ale jejich limity nejsou odrazem naší hodnoty.
Stejně jako naše chyby nejsou odrazem hodnoty našich dětí.
Tahle bolest se dědí.
Z generace na generaci.
A opakuje se — pokud ji vědomě nepřerušíme.
Je čas přestat obviňovat.
Přestat si brát věci osobně.
A začít se dívat hlouběji — na sebe, na rodiče, na svět kolem.
Je čas na nové vztahy.
Vědomé. Otevřené. Laskavé.
Vztahy, ve kterých si navzájem nepředáváme vinu, ale pochopení.
Protože teprve když pochopíme, že v tom nikdy nebyla chyba,
můžeme začít skutečně milovat.
A začít tvořit nový svět.
~ Jaqlin Richards
zdroj: Probuzení * 2012 * – Awakening * 2012 *
