HRANICE A RODINA

Někteří dospělí žijí daleko od rodičů, ale když přijdou na návštěvu domů, dělají nebo mají neodbytný pocit, že by měli dělat to, co po nich rodiče chtějí. Navenek mohou dělat svá vlastní rozhodnutí – odstěhovat se, platit své účty, ale uvnitř nemají emocionální svolení být samostatným člověkem, svobodně rozhodovat o svém životě a necítit vinu, když udělají něco jiného, než co rodiče chtějí. Tito lidé nejsou vlastníky sebe sama a stále ještě podléhají tlaku. Lidé, kteří jako vlastníci spravují svůj život, necítí vinu při rozhodování, kam budou směřovat. Berou ostatní lidi v úvahu, ale rozhodují se z lásky, a nikoli na základě pocitů viny, s cílem podpořit dobro, a nikoli se vyhnout tomu, že budou před druhými špatně vypadat.

KDY BUDOU RESPEKTOVAT MÉ HRANICE?

Otázka na Jennifer Hoffman:

Vždy jsem se ke všem lidem, a zvláště ke své rodině, ve svém životě chovala nekonfliktně. Po letech, kdy jsem se snažila udržet emocionální rovnováhu tím, že jsem ze sebe nechala dělat obětního beránka, snažila se být milá, podporovat je a nikdy si nestěžovat, vstoupila jsem teď do své plné síly a nastavila pevné hranice, kdy se odmítám nechat zatahovat do rodinných dramat a do situace, kdy si musím vybrat jednu ze stran. Od té doby se zdá, že různí členové rodiny jsou rozhodnutí tyto hranice překračovat a pokoušejí se mne vtáhnout do dramat, která záměrně vytvářejí. Nevím, co mám dělat, tedy kromě toho, že bych s nimi přestala úplně mluvit. Existuje nějaké jiné řešení, dělám něco špatně a proč se tak vytrvale snaží mne do těch dramat zatáhnout, když já si přeji s nimi mít láskyplný, klidný vztah? Jedná se tu o nějakou dohodu duší a mohu učinit něco pro to, abych to změnila?