V lásce potkáváme vždy právě takového partnera, který je odrazem nás samých

Sít můžeme, co chceme, ale sklidit musíme to, co jsme zaseli…

V lásce potkáváme vždy právě takového partnera, který je odrazem nás samých. Přitáhneme se ho k sobě dle zákonu rezonance.

Často hledáme lásku v partnerském vztahu jenom proto, že nejsme schopni milovat sami sebe.
Každý má o sobě vědomě či nevědomě vytvořený nějaký ideální obraz. Sebe neakceptuje, protože skutečnost je jiná, a protože zevnějšek je odrazem jeho nitra, odmítá i svůj zevnějšek. Odmítání svého vlastního já takového, jaké je, odpovídá našemu pocitu, že jsme měli být jiní.
Jiní budeme, jedině když se změníme.
Tuto možnost máme v každém okamžiku. Můžeme ji však
využít, jedině když se nejprve přijmeme takoví, jací jsme, a jako takoví se budeme mít rádi.

Často říkáme „Miluji tě“, a při tom vlastně máme na mysli „Potřebuji tě“ nebo „Neopouštěj mě“. To jenom ukazuje, že jsme ještě nepoznali opravdovou Lásku.
Předpokladem pro to je, že začneme milovat sami sebe a bezvýhradně se přijmeme takoví, jací jsme.
Řekneme „ano“ našemu bytí takovému, jaké je.

Pak dokážeme být šťastní a spokojení, i když budeme sami. Pak už nás ani nebude bolestně zasahovat kritika ostatních a budeme osvobozeni od závislosti.
Zamilovanost může být pro milovaného velmi stísňující, náročná, ba dokonce dusící, neboť vyžaduje neustálé důkazy lásky.
Zamilovaný chce vlastnit toho, koho miluje, mít ho jen pro sebe, a je na něm závislý.
Jakmile se ale v lásce objeví závislost v jakékoliv formě, vztah je narušený.
Dokud toho druhého potřebujeme, nejsme skutečně svobodní. Osvobodíme-li se od strachu z toho, že nás někdo opustí, jsme schopni dát partnerovi větší svobodu.

Teprve pak je možná opravdová láska.
Láska chce dávat a naplňuje se dáváním.
Milovat znamená otevřít se, vpustit toho druhého dovnitř.
Zákon harmonie se neprojevuje jen formou přírodních jevů, nýbrž i v našem každodenním životě, ve všem, co se nám děje: v partnerství, v povolání, v nemoci a trápení, ve zdraví a štěstí.

Kdykoliv člověk naruší harmonii, tento zákon se nevyhnutelně postará o opětovné vyrovnání.
Jde o to poznat, kdo skutečně jsme: individualizovaná součást jednoho všeobsáhlého vědomí, která svým životem přispívá k harmonii stvoření.

Kahunové, polynéští kněží, shrnuli zákon harmonie ve výstižném přikázání:
„Nikoho nezraňuj. Neruš harmonii toho druhého, protože ten druhý jsi ty sám.“

Věčné bytí proměňuje svou formu, svůj výraz, a přesto je neměnitelné.
Všechno, co je, je vytvořeno z „jednoho“ a „jedno“ je ve všem. Všechno je částí „jednoho“.
„Jak nahoře, tak dole, jak dole, tak nahoře.
Jak v malém, tak ve velkém.
Jak uvnitř, tak vně.“
Tím je řečeno, že určitý obsah musí mít také určitou formu – obsah a forma jsou identické.
Stejné přitahuje stejné a je posilováno stejným.
Každý může přitahovat pouze to, co odpovídá jeho současné vibraci. Strach tedy přitahuje to, čeho se bojíme.
Zákon rezonance je zákonem přenosu energie.
Každá vibrace totiž přenáší energii, která v ní působí, na každé tělo, které vibruje stejně. Stejně naladěná těla a duše tak navzájem zesilují své vibrace, a tím zvyšují svou energii. Takové ovlivnění je buď pozitivní, nebo negativní, podle toho, jak jsme právě naladěni.
Jsme-li rozzlobení, dotčení, uražení nebo zranění, pak to není kvůli chování těch druhých, protože to je jen spouštěč. Nemá tedy smysl se nad jejich chováním rozčilovat.
Pokud v sobě tuto vlastnost rozpustíme, zbavíme se jí, pak se při další příležitosti už neprojeví. Jsme od ní osvobozeni.
Jakmile jsme vnitřně zralí pro nějakou určitou zkušenost nebo setkání, nastavíme se na tuto událost a odpovídající zážitek se nám přihodí na základě zákona osudu.
Pokud ale nejsme na tento zážitek ještě dostatečně připraveni, sebevětší námaha a úsilí nám nebude nic platné.

Díky zákonu rezonance získává i zákon hojnosti zcela nový aspekt.
Ukazuje nám, že můžeme dostat jen tolik, kolik jsme schopni přijmout, a v takové kvalitě, která odpovídá vibracím našeho podvědomí. I když zákon rezonance neznáme nebo nechápeme jeho princip, přesto účinkuje. Stačí si uvědomit, že něco opravdu potřebujeme – a v krátké době, často podivuhodným způsobem, to dostaneme. To, co opravdu potřebujeme, si nás najde.
Musíme tomu jen dovolit, aby si nás to našlo.
Naše myšlenky jsou energie, které svými vibracemi vytvářejí události ve vnějším světě nebo je mění.
Čím větší je potenciál myšlenek, tím mocněji se prosadí i proti odporu zvenčí. Všechno, co si myslíme nebo jsme si kdy pomysleli, zůstává zachováno. Nic se neztrácí, všechno se k nám vrátí jako zážitek, situace nebo okolnost.
Tedy neexistuje nespravedlnost, neboť se nám vrací jedině to, co jsme předtím vědomě nebo spíš nevědomě vyslali.
Jsme původcem každé příhody, která se nám přihodí.
Veškeré dění se řídí zákonem příčiny a následku.

Vždy existuje spojitost mezi tím, co bylo, a tím, co následuje. To, čemu říkáme náhoda, je pouze výrazem
skryté, neznámé příčiny. Nikdy se nic neděje bezdůvodně. Náhoda a štěstí jsou pouze označení pro nepoznané souvislosti.

Můžeme samozřejmě dělat, co se nám zachce, ale v podstatě nemůžeme jen tak „chtít co chceme“.
I pro naši vůli totiž existuje příčina, která sestává z
vlivů okolního prostředí, z mínění, zkušeností a okolností, a ty všechny také mají svou příčinu.
Přesto máme v každém okamžiku svého života možnost do tohoto řetězce zasáhnout, změnit působení nebo také vytvořit novou příčinu.
Vesmír nás tím nutí, abychom se
vyvíjeli, když někde proces vývoje zablokujeme.

Trápení je poselství o nedostatečně prožívaném životě. Když budeme opravdu v proudu života a naučíme se jej mistrně ovládat, stane se trápení přebytečným. Učíme se poznat sami sebe a vrátit se sami k sobě.

Naše tělo, každičká jeho buňka, se neustále obnovuje.
Ale i když po tělesné stránce nejsme tentýž člověk jako před lety, přesto jsme si uchovali svou osobnost. Tělesně se neustále obnovujeme, a přesto zůstáváme tím, kým jsme. Naše tělo podléhá zákonu „zachování, propuštění, obnovení“.
Propouštíme však jen to, co můžeme skutečně propustit s láskou. Propustit něco v hněvu znamená jen vazbu na negativní energii, není to opravdové propuštění.
To, co propustíme se zlobou, se k nám zase vrátí zpátky.

Každé vlastnictví je iluze. Nikdo na světě nemůže nic vlastnit. Všechno tu zůstane, až odejdeme. To jediné, co si s sebou odnášíme, jsou naše poznatky a poučení.
Přišli jsme sem jenom kvůli nim.

Máme si uvědomit, že „to, co k nám patří, nemůžeme ztratit, a to, co k nám nepatří, nemůžeme udržet“. Skvělé poznání je, že „to, co přichází jako nové, je vždycky lepší!“

Každá jednotlivá myšlenka mění náš osud, způsobuje úspěch nebo smůlu, nemoc nebo zdraví, trápení nebo štěstí.
Musíme se proto naučit zacházet se svým myšlenkovým nástrojem pokud možno správně.
To především znamená naučit se opravdovému pozitivnímu
myšlení. Uvědomit si, že všechno, co se nám přihodí, je pro nás dobré, protože jsme to z nějakého důvodu potřebovali a přihodilo se to proto, aby nás to posunulo v životě dál. Z tohoto důvodu by měl každý přijmout úkoly života a splnit je, jinak je osud nucen lekci opakovat tak dlouho, dokud nebude úkol vyřešen.

Odměňujeme se nebo se trestáme sami tím, že se buď blížíme svému pravému já , anebo se od něj vzdalujeme.

Karma nám není uložena zvenčí, ale ukládáme si jí sami: svým myšlením, cítěním a jednáním. Každá lekce, kterou zvládneme, rozpustí část bariéry, která nás dělí od poznání našeho pravého já a od jednoty se vším.

Když se tuto lekci nenaučíme, úkol života nezmizí, naopak, úkol se bude tak dlouho opakovat, dokud jej nevyřešíme..

ZDROJ: