Narodit se do rodiny, která dává muže na první místo (stejně tak do rodiny, kde je žena, matka dominantní a na prvním místě, tady si článek jen otočte, je to stejné) a nemá úctu k ženám, je důležitým ponaučením pro duši, která nechovala příliš úcty a lásky k ženám a potřebuje si prožít, co to obnáší, když se role obrátí, také svou příležitost si odpustit a dojít k vnitřní ženské sebeúctě, že už si nebudeme ubližovat, ani se obviňovat, či stydět za cokoli, kým jsme, nebo jsme byli.
Vše podstatné je totiž tady a teď a záleží jen na tom, jakými se rozhodneme být teď, jaké principy a vnitřní hodnoty zvolíme už dnes. Pokud si konečně dáme milost a propustíme všechno, co se vzdaluje lásce a přijetí. To znamená projít si také upřímně údolím stínů a přijmout tu bytost, kterou jsme kdysi byli, s láskou a pochopením, neboť vina a stud formou sebetrestání nepřináší žádný užitek.
Rodiny, které staví muže – otce, bratry… na piedestal, přináší do života dívky mnohá zranění a vzorce, které jim později brání v navazování zdravých vztahů. To samozřejmě dobře víme, ráda bych k nim však popsala i stínový život, který staví “pachatele” zranění a “oběti” do jiného světla, neboť vše má dvě strany a málokdo má zdravou sebereflexi, aby vědomě pozoroval a přijímal obojí.
Vzorec – Jsem vždy až ta druhá.
Jsem neviditelná.
(Bratr je důležitější a upřednostňovaný před sestrou, otci se posluhuje bez nároku na vlídné slovo, první se uspokojí potřeby muže (jídlo, sex, jeho spokojenost, pak teprve její potřeby, které nejsou důležité a jsou přehlíženy jako nepodstatné – například ženská potřeba sdílení, projevování lásky, důležitost vztahů a rodiny).
Přináší potřebu neustále se mužům zavděčovat, aby ji vůbec viděl. Skrytá touha si dokázat, že je daleko lepší ve všem, co dělá. Perfekcionismus, touha po nezávislosti, zaměření se na výsledky. K tomu samozřejmě vždy stejná zkušenost, že ať dělá, co dělá, pořád je neviditelná, nedůležitá, zatímco o úspěchu mužských členů rodiny se vedou oslavné eposy, byť je úspěch poloviční, než ten její, jeho činy jsou vidět. V partnerství pak jdou její potřeby také zcela stranou, je neviditelná, ztrácí hlas, respekt a nedočká se lásky. Vše, co dělá, je bráno jako samozřejmost, protože ona sama sebe nevidí, bere se jako samozřejmost, její programy méněcennosti jí lživě přesvědčují, že není důležitá ani hodna lásky a pozornosti.
Stínovým projevem je závist, či žárlivost, který je poháněn léta potlačovaným hněvem. Hněv je energie neustálého překračování vlastních hranic. Nejde v něm ani tak o muže, nebo někoho tam venku, ale především o hněv obrácený proti sobě. Hněv za všechny ty nevyjádřené potřeby, za všechno to přehlížení sebe sama, ještě hlouběji jako pocit viny a studu za dřívější opačnou roli muže vůči ženám. V tomto hněvu se skrývají všechny nenaplněné sny, ale také ohromný deficit a pocit nedostatku… ohromný hlad po lásce. Hněv sám o sobě je jen výboj emoční energie, neškodí pokud má možnost a dovolení se projevit, pobýt s ním, pustit přes tělo, a následně s láskou přijmout tu stínovou bytost, kterou se v té chvíli stáváme, když jsme zcela odděleni od skutečnosti, která nikoho z nás nenutí dál setrvávat v nedostatku a vzorcích méněcennosti, které jsme kdysi přijali, ale tady a teď již neplatí, pokud si od-pust-íme a rozhodneme se, že teď už budeme uznávat jiné principy a vnitřní hodnoty.
Těmi novými hodnotami jsou nové závazky vůči sobě. Třeba to, že dnes budou mé myšlenky, slova a činy v úctě k sobě. Že již nebudu věřit odsuzování a hněvu, které obracím proti sobě, ale naučím se milovat tu bytost, kterou jsem tady a teď. Nedokonalou, ale upřímnou a pravdivou vůči vnitřním hodnotám.
Nemusím nic dělat dokonale, ale mám to zkoušet zas a znovu, dokud se nenaučím vidět se jinak a myslet o sobě tak, aby mě mé myšlenky vynášely směrem k lásce a nikoli ponižovaly směrem ke strachu.
Obrátím vzorec do opačné polohy – jsem vždy na prvním místě.
S tímto otočením se musím nejdříve zkušeností zžít, neboť je to nový úhel pohledu a nebude to snadné. Nicméně ani nemožné. Není nic krásnějšího, než když se to stane skutečností a vy věnujete laskavost i čas sami sobě a v rovnováze dáváte z přebytků druhým lidem. Jen soucit k sobě dokáže opravdově soucítit s druhými lidmi a nevydávat se s motivem se zavděčit a z vnitřní prázdnoty, kde stejně není, co dát.
Co se pak změní?
Je v tom i umění žít přítomností, neplánovat, víc se uvolnit do ženské energie, a užívat si přítomnosti druhého, ale jakmile odchází, být zase jen v sobě a se sebou.
Když je muž se mnou, jsem s ním naplno, vyjadřuji své potřeby s lehkostí a radostí, což mu dává prostor dávat mi, co potřebuji, také s velkou radostí, že mi to může dát, že on je ten, kdo mi to může přinést, což v něm buduje radostný pocit důležitosti. Pokud nedostane ode mě láskyplný prostor dávat mi, naslouchat mému vnitřnímu vedení, a přinášet mi to venku, což je jeho doménou, kterou umí lépe než já, pak v něm mohu vzbuzovat jen pocit zbytečnosti a nedostatečnosti. Pokud nedostane prostor mě chránit a budu vše kontrolovat sama, nebude tu mít své místo. To je mýlka dávajících žen – silných matek, zvyklých být na druhém místě, které se mohou přetrhnout v dávání, kdy jako výsledek nedostanou nic, ani ono uznání, či respekt a hlavně lásku po které tolik hladoví.
Jako žena zdravě vytvářím něco, jako ohromný láskyplný prostor. V tom prostoru mohu jen být nejen já, ale může v něm spočinout i muž, který zde odpočívá, vyživuje se, nachází čas pro to, co v něm probouzí láska. V tom prostoru nekladu žádné podmínky, a nemám ani žádná očekávání, protože je to prostor, který je plně přijímající. Od něj se pak učím přítomnosti, protože v tom je muž daleko pevnější, moje ženské bytí umí v mysli propojovat všechno minulé, současné i budoucí (dělat 10 věcí současně), což je dáno naší mateřskou rolí, on je více tady a teď, je ukotvený, stabilní a dává tomu našemu teď celou svou energii.
Když se mnou není, nepatří mu ani moje myšlenky, jsem to zase já, koho vyživuji a o koho se starám (plus děti) a nejsem posedlá jím, ani naším vztahem. To on cítí a není si mnou nikdy jistý, pořád mě trochu loví, neboť mu nepatřím, neřeším, neočekávám, není to můj životní středobod. Je pro mě velmi důležitý, ale není nositelem mého štěstí ani vyzařování. To si buduji jen ve svém vnitřním světle, on to vnímá a přitahuje ho to jako magnet. V zásadě tedy nemusím dělat nic, abych dostávala lásku, úctu a zářila, stačí mi jen být.
Což je to úskalí, kterému naše mysl nerozumí, pokud to neprožije, a že to neznamená vůbec nic nedělat, nebýt aktivní, ale znamená to být v přijetí, vytvořit nejdříve PROSTOR, ze kterého mohu být aktivní a vědět s jistotou jaký je můj další krok a konání. Opakem toho je neustálé konání z prostoru nedostatku (lásky), kde je každý čin motivován strachem a nevědomím. Pokud máme mít s těmito vzorci zdravé vztahy, je třeba vytvořit si pro ně nejdříve prostor dostatku, přijetí a lásky.
Pokud je tam jen prázdnota, pak není z čeho dávat. Jede se na dluh. Pokud je zde jen závislost a snaha o to, aby někdo tam venku tuto prázdnotu zaplnil, někdo, na kom budeme viset a plnit mu každé jeho přání a potřebu, pak jistě už teď i víme, jak to bude dál pokračovat a na čem to skončí.
Proto je cestou k vyléčení budování prostoru dostatku, lásky a přijetí. A to i se všemi stíny a nedostatky i selháními. Nikdo z nás není bez poskvrnky a stejně tak jsme všichni nevinní. Je to paradox? Ano je. Protože skutečná pravda je vždy paradoxní v tomto dualitním světě. Je to paradox, jako je známé jsme všechno a nic… pravda nikdy není jen o jedné straně. V každé lži je nějaká pravda a v každé pravdě je nějaká lež. A my všichni máme stejné podmínky pro to, abychom zjistili jak to skutečně je.
Ať všichni spočineme v prostoru lásky tady a teď a už navždy.
Shumavan
zdroj: Shumavan
