Jít k sobě si ještě pleteme se sebedestrukcí

A to je součást celého utrpení.

Odmítání toho, co je, odmítání toho, co cítíme a popírání toho, co prožíváme, když se to děje. Něco se nás dotýká, ale raději jdeme směrem k projekci – může za to vnější fyzický projev existence, nebo nějaká jiná bytost.

Nebo jdeme do mentálního příběhu, kdy se rozpomínáme na předchozí zkušenosti.

Chceme se cítit skvěle a příjemně a šťastně, což je jen mentální stav šťastných myšlenek, které jsou naprosto pomíjivé, namísto toho, abychom se cítili dobře (v přijetí) v tom, co právě prožíváme – se svým emocionálním tělem (dítětem, v srdci) což je přímá cesta ke zdroji.

Otočit se směrem k sobě vyžaduje jen zůstat s tím, co je a co prožívám. Zůstat s tím co prožívám, když se to děje, bez ohledu na to CO se děje. A to je právě to, co se nikomu nechce, protože tu figuruje strach ze strachu – strach z emocí a prožívání.

Jenže první setkání se zdrojem vede skrze pocit. Zprvu je to vždycky pocit, který podnikáme na základě cesty přes fyzické tělo (vnější projev, ale i bytí ve fyzickém těle tady a teď), směrem k mentálnímu tělu (mysl, příběh), k emocionálnímu (k prožívání) a přes to až k samotnému zdroji. Nic z tého cesty nevyjímaje. Tu fyzickou a mentální rovinu máme už zmáknutou poměrně solidně, emoční čistkou si právě všichni procházíme a vracíme se (mnozí) přes to zase k sobě – k našemu skutečnému já.

V meditaci také nejdřív zaujmeme fyzickou polohu, potom mentálně můžeme opakovat nějakou mantru, či zklidnit mysl tím, že pozorujeme nádech a výdech, a nakonec se dostáváme skrze dech i k tomu, co je v nás ještě emocionálně otisknuto. Tím si prochází každý, kdo okusil tu poslední vrstvu za tím vším. Každý okusí strach, než dojde k lásce a zjistí, že strach a jakákoli emoce je také jen láska. Zpočátku, ale vnímáme osobní strach ze strachu, strach z bolesti, strach z hněvu, strach z jakékoli energie, která se chce jen volně projevit v našem prostoru. Emoce je jen energie – nic víc. Následuje strach z roztříštění identity – co když budu jen nic? A nakonec se to NIC stane skutečností. Zpočátku krátkým pocitem, později přímou zkušeností.

Prožívejme vše naplno – vše, co se nás dotýká je cestou k sobě. Vše, co nás rozkládá na malé kousky, je cestou k sobě. Strach nás často paralyzuje pokud jde o naší tělesnost a smrt, naší existenci v těle – fyzické tělo. Smutek vnímáme na úrovni emocionálního těla, kde se setkáváme s autentickým já. Hněv vnímáme na úrovni mentálního těla – myšlenky o křivdách a pomstě na základě nějakého osobního příběhu. Ale pokud tomu nedáme vůbec žádný mentální koncept – je to jen energie. Ani hněv, ani smutek, ani strach.

Jakmile se tato fáze PROŽIJE, pak je to už jen přítomný okamžik, kde si naplno vychutnáváme vše co je, v našem těle, v našich pocitech – v naší bdělé pozorovatelně, ve všem, co je projevem naší existence tady na Zemi.

Přítomný okamžik je ten klíč.

Nehnat se od pocitu nepříjemného do budoucnosti – přeskakovat fázi prožívání. A nevracet se na základě příběhu ani zpět.

Tady a teď je úplně vše, jen se zastavit, prožít a neutíkat jinam.

Kdo příliš spěchá, toho to zpomaluje a vrací zpět.

Kdo zase stagnuje v zastavení, toho to navrátí směrem k pohybu. Vše se děje samo, jako dýchání. Což neznamená, že na něco čekáme – to znamená jen to, že se to děje přesně tak jak má a my to v životě následujeme v našich životních krocích. A nedostáváme to, co chceme, ale to, co potřebujeme na základě vibrační shody, což někdy znamená, že pokud je tu odpor, dostaneme odříkaného největší krajíc tedy i další porcičku emocionálního prožívání – chcete-li

Miluj proces.

Miluj sebe v procesu.

Shumavan