Nastal čas opustit stav dítěte. Dítěte ztraceného v „já, mne, moje“, „chci, chci, chci“, „vezmu si, vezmu si, vezmu si“, „potřebuji, potřebuji, potřebuji“, chyceného ve svém utrpení, že nemá nebo nedostalo rodinu, práci, partnera, vysněné tělo, peníze, slávu, o nichž si myslí, že ji potřebuje, a celou svou pozornost zaměřuje na to, aby to vše dostalo.
Dítěte zaměřeného na sebe a opakujícího stále stejný strnulý vzorec, utvrzujícího se v tom, že když potřebuje něco od ostatních, roste a vyvíjí se. V tomto stavu se nachází celé lidstvo i většina duchovní komunity – všichni jsou stále připoutáni k matce, podmíněni dětstvím, sající bradavku.
Posuneme-li se ze stavu dítěte do stavu vyzrálé lidské bytosti, převezmeme odpovědnost sami za sebe. Přestaneme být oběťmi a jsme schopni cokoli odmítnout. Jsme finančně, emočně a psychicky nezávislí, vycházíme a jednáme ze stavu jasnosti, nikoli na základě svých potřeb. Jelikož nic nemá pevnou podstatu, neexistuje zde žádné nutkání ani potřeba cokoli dělat, nebo dokonce sloužit a pomáhat druhým.
Naše bytí není zaměřeno na vyučování jakýchkoli cvičení,metod nebo technik.
Vztahy nejsou založeny na potřebě.
My sami se stáváme učením, neexistuje nic, co bychom mohli učit nebo dát. Není nic, k čemu bychom se mohli modlit. Nepotřebujeme, aby pro nás kdokoli cokoli dělal, nepotřebujeme cokoli dělat.
Nemůžeme druhým pomoci: to dokáží jen oni sami.
Zrodíme se do pravdy. Nezůstane nám nic.
Není co dělat, kam jít a kým být. Vše, co se zdálo být důležité, se rozpustilo. Zmizel všechen smysl. Představa duše a jejího poslání se také rozpustila. Duše vše odevzdala své představy o dobru, kráse, smyslu a úkolu. Pro některé bytosti je však právě toto jediným posláním duše: jít za hranice sebe sama, své vlastní identity. Bez ohledu na to, jak byla tato identita úžasná, naplněná světlem nebo zářivá, stále to byla identita.
Toto je pro „děti“ zásadní krok a pro většinu lidí také krok konečný.
= z knihy Moudrost lůna=
zdroj: Shumavan