Když začínáte štvát ty, se kterými vám bylo dříve fajn

Nedávno jsem byla na návštěvě u známých. Už dříve jsem tak nějak cítila, že osobu, se kterou jsem byla dříve „na stejné vlně“, začínám iritovat. A při této poslední návštěvě jsem se v tom utvrdila.

V rámci řeči někdo z přítomných zabrousil na blogery o jídle s tím, že by to mohlo dotyčnému pomoci nějakým způsobem v jeho práci. Na to ten dotyčný zareagoval, a to velmi emotivně, že je na blogery alergický a že absolutně nechápe, jak se může někdo živit nebo částečně živit tím, že píše svoje vlastní názory, co mu kdy v hlavě vyvstanou, a že to nepovažuje za práci.

V tom člověku byl v té chvíli ohromný vnitřní neklid. Dovnitř té osoby jsem samozřejmě neviděla, ale bylo to zřetelné z výrazu obličeje, tónu a důrazu v hlase. Při této jeho velmi emotivní reakci se díval na mě a mluvil jakoby ke mně, aniž by si to uvědomoval.

Já byla za sebe velice ráda, že jsem to celé zvládla bez jakékoliv nepříjemné emoce jen pozorovat, ačkoliv dříve bych se asi jako dotčená ohradila a měla tak potřebu blogery, a tedy vlastně sebe bránit. Jenže to se nestalo, místo toho uvnitř mě zůstal klid bez známky jakékoliv nepříjemné emoce. Avšak v důsledku toho se mi odhalil závoj této sehrané scénky a já uviděla trápení toho dotyčného.

To, že se mi do té situace nezapletlo moje ego, a já tak uviděla strach, který toho dotyčného vedl k jeho reakci, nebylo v té situaci místo pro nic jiného než soucit, pochopení. Soucit k někomu si však nepleťme s lítostí a ani s odsouhlasením jeho reakce. Soucit alespoň pro mě znamená pochopení, že ten dotyčný danou situaci zvládá, jak nyní nejlépe umí, jak mu dovoluje jeho strach, který ho v dané situaci ovládá.

Proč tolik toho blízkého dráždili blogeři? Když zobecním činnost blogerů, je to vyjádření svého názoru, svých myšlenek písemnou formou. Proč tedy někomu obecně vadí tato činnost? Možná proto, že tomu dotyčnému tato činnost připomíná jeho vlastní omezení.

Když pak tento člověk má ve své blízkosti někoho, kdo se takto veřejně projevuje, jeho přítomnost jej dráždí a blízkost tohoto člověka je pro něj velmi náročná. Ve skutečnosti to nijak nesouvisí s tou osobou, která se takto projevuje (pokud se na to dokáže podívat z pohledu pozorovatele a necítí tedy nepříjemné emoce = nemá již dané omezení), ale s tím, kterého to dráždí.

Váš svobodný projev, ať spočívá ve veřejném šíření vašich myšlenek, v návratu k malování, v pěstování bylinek nebo v jiných činnostech, kde se cítíte hodnotní, schopní, jedineční, může dráždit mnoho lidí.

Zejména bude vadit těm, kteří již vědí (cítí), že jdete dobře. Proč? Oni vnitřně cítí tu sílu z té vaší činnosti. Zároveň tak nějak ví, že to mohou taky, ale jejich strach, jejich vlastní omezení jim zatím brání. Naštváním na vás vlastně demonstrují to, že se ve skutečnosti zlobí sami na sebe. Naštváním na vás se tak vlastně snaží si ulevit. Pohaněním vaší činnosti totiž alespoň na chvilku si sami pro sebe tu vaši činnost zoškliví a budou se na chvilku cítit líp, jelikož jim nebude tolik líto, že oni se zatím nedokáží projevit. Navíc od vás budou často cítit pochyby o vás samých, jelikož vás svým odmítavým projevem přiměli pochybovat a to je krátkodobě povrchově posílí na úkor vás, kterým se síla tímto pochybováním snížila.

Po dobu, kdy při dané činnosti budete mít stále ještě nějaké omezení, a tedy při „ataku“ na vaši činnost se budete mít tendenci omlouvat, svoji činnost jakkoliv odůvodňovat, budete se cítit méně schopní, a cítit tak nepříjemné emoce, odčerpáváte si tím energii a ani nepomáháte tomu dotyčnému.

Je to totiž podobné jako když své dítě „z lásky“ taháte pořád dokola z bryndy. Stejně jako při tomto ochraňování dítěte, tak i při zosobnění se s reakcí daného raněného člověka vy vlastně přebíráte odpovědnost za jeho projev, za jeho život a bráníte mu tak vlastně jít dovnitř sebe, prožít si to své zranění, a tím se zase o kousek osvobodit.

Netrapte se tak soudy jiných. Jediné, co je důležité, jak vy se při dané činnosti cítíte. A pokud se při dané činnosti cítíte velcí, tak je to nejspíš proto, že v dané činnosti projevujete maximum sebe, co v dané chvíli můžete. Jedině, jak můžete pomoci jiným, je zůstat věrni sobě, svým vlastním poznáním a pravdám. Vaše poznání a pravdy se budou vyvíjet a prohlubovat, a tak možná z ploššího vnímání možná i rozporovat (z toho hlubšího vnímání nikoliv), avšak náš úkol (jak to teď vnímám) je zůstat věrni pravdám a poznáním, které máme v daném okamžiku. (= zůstat věrni té doposud nejlepší verzi sebe sama).

Vše o čem píšu, je má vlastní zkušenost, mé vlastní poznání, má pravda. Vy máte svoji pravdu, svoji vlastní cestu. Vybírejte si tak vždy z těchto článků či z jiných informací kolem vás vždy jen to, co s vámi v daný okamžik rezonuje.