Východy a západy slunce, vůně moře a vůně matky, zpěv ptáků a krásné melodie, chuť oblíbeného jídla a jemný dotek – toto všechno, celý ten obrovský svět kolem nás, vnímáme skrze našich pět smyslů. A v podstatě nás ani nenapadne, že těchto pět smyslů nám ve skutečnosti vymezuje hranici našeho vnímání. I kdybychom významně rozšířili naše smyslové vnímání, stále bychom byli schopni zachytit jen malou část reality.
A právě zde narážíme na hlavní překážku – naše touha je malá. Jak moc toho vlastně chceme slyšet, vidět nebo ochutnat? Navíc naše touha zachycuje pouze to, co zachytit chce – to, co nechce, prostě nevnímá. Proto vnímám jen zlomek toho, co je přede mnou – pouze tu část, o kterou mám zájem buď kvůli vlastnímu prospěchu, nebo ji vnímám jako ohrožení, před kterým se chci ochránit.
Kolem mě existuje nekonečné množství možností, objektů a jevů, ale já o ně nemám zájem, netoužím po nich, a proto je necítím a nezachycuji. Žiji tak, jako by neexistovaly. Působí na mě, ale já je nedokážu vnímat. Podobně jako nevnímáme záření v různých vlnových délkách, protože pro něj nemáme vyvinutou citlivost.
Je ale možné získat touhu po procítění celé reality? Takovou touhu přirozeně nemáme. Například mě obklopují miliardy lidí, ale jediné, co o nich chci vědět je, zda pro mě znamenají užitek nebo nebezpečí. Kromě toho od nich nic nepotřebuji. Pokud je mohu nějak využít, využiji je. Pokud vidím, že mi mohou uškodit, vzdálím se nebo je zničím. To je vše. Celá má interakce s vesmírem je definována tímto přístupem.
Metodika kabaly – věda o „přijímání“, nabízí způsob, jak tyto hranice překročit. Vysvětluje, jak lze skutečně dosáhnout poznání celé reality. Člověk se musí přestat starat o vlastní prospěch či škodu, musí vystoupit z těchto hranic a neřešit, co vytěžit ze světa, ale naopak čím může být on prospěšný světu, nebo mu alespoň neškodit. Tímto vnitřním obratem se v nás probouzí dodatečný šestý smysl. Ke zraku, sluchu, čichu, hmatu a chuti přidáváme vnější smysl, který zachycuje realitu nezkreslenou našimi osobními filtry. Přestáváme ji hodnotit podle toho, co je pro mě výhodné. Jako bych „vystoupil ze sebe“ a začal ji vnímat v její ryzí podstatě, nezávisle na tom, jak se jeví mým smyslům. Je ale reálné vidět věci tak, jak skutečně existují? To je zásadní otázka.
Navzdory všem našim rozdílům nás spojuje jedna vlastnost – egoismus. Díky němu zachycuji vždy jen to, co chci, a nazývám to „můj svět“. Pokud chci rozvinout další, protikladnou schopnost – ne v sobě, ale mimo mě – musím začít s ostatními lidmi navazovat spojení s určitým záměrem, ve kterém vznikne pocit, který je výsledkem naší společné touhy vystoupit ze sebe a sjednotit se.
Tento pocit se nazývá pocit odevzdání. Vzniká pouze jako výsledek společného úsilí a vytváří ve mně pravdivý obraz vesmíru – Vyšší svět. Pravidlo pro praktickou realizaci tohoto procesu je velmi jednoduché a kabalisté ho popisují už od starověku: Miluj bližního svého jako sebe samého.
Proto na světě existují miliardy lidí, s nimiž člověk musí společně, ještě za svého života, kromě našeho hmotného světa, pochopit i Vyšší, duchovní svět. Svět věčný, bez omezení a nekonečný. Svět, který naplňuje člověka nejvyšším, neustálým blahem, který se nazývá „ráj“.
Michael Laitman
zdroj: Mezinárodní akademie kabaly – Československo
