Koľko vydržíme byť dobrý? Necháme si svoje hranice, alebo ich budeme rušiť, len aby boli iní spokojní?
Rozmohl se nám tu takový nešvar ☝️🤔😆
My, hodné holky a hodní kluci, kteří tak rádi sebedestruktivně obracíme emoce do sebe, abychom vyhověli, jsme neskutečně tolerantní, chápaví a chybí nám zdravé hranice, pokud jde o osoby, které si naši toleranci nezaslouží a o nějaké bezpodmínečnosti tu nemůže být řeč už vůbec.
Jsme v tom zrcadlově také lehce vyčůraní, jakož i ti, které tolik chápeme a kteří si z nás dělají dobrý den, neboť si velice rádi držíme masku svatých a neposkvrněných, což mohu, jako dlouholetá “svatá kráva” jen potvrdit. Odhalit toto úzkostlivé lpění na masce svatosti mi pomohlo až mnoho opakování vztahových životních držkopádů a překonat tento zvyk, pak mnoho dalších životních zkušeností, které se mi už díky tomu nemusí tolik připomínat.
Překonat staré automatické vzorce, to není o tom, hrabat se ve svých traumatech a oživovat neustále minulost zraněných dětí, díky kterým hodná holčička a hodný chlapeček,mohli přežít, ale zůstat plně přítomní v situaci, která se děje tady a teď. Přičemž, když se s tím blbým fyzickým i emočním pocitem (což je náš spolehlivý indikátor, že se něco opakuje, co nás bolí) na chvilku zastavíme a neignorujeme ho, pak si brzy uvědomíme, že zase máme tendenci plnit zadání starého vzorce chování (mentálního programu) a sklouznout do něj velmi rychle, pokud neuplatníme praxi a neuděláme pravý opak toho starého.
Chápu, že zpočátku je tento opak velký extrém a že jdeme z extrému do extrému, když bychom chtěli jít ihned do rovnováhy, ale připodobňuji to na konzultacích k alkoholikovi, který musí ze dne na den přestat se starým návykem pít, musí jít do druhého extrému , do abstinence, protože mu nepomůže, když si občas bude bokem jenom tak maličko umírněně uchlastávat.
My máme to štěstí, že oproti alkoholikovi, který musí abstinovat už doživotně, aby svou závislost zvládl, můžeme po čase, kdy se nový vzorec a naprogramování změní do automatismu a nového zvyku, nebýt tak striktní a pomalu najít rovnováhu, aby nám v tom bylo dobře a měli jsme z toho dobrý pocit. Prostě na počátku je to trochu dril, jako když se učíte hrát na hudební nástroj a pak už ten dril zvolní, cvičit, ale budete dál.
Zdravé hranice se těžko vytváří, máme-li pod tím podvědomý pocit viny. A pro ten mají hodné dospělé děti vrozený talent. Co udělá hodné dítě, když je mu zakázáno projevit jakoukoli emoci, nebo se vůbec projevit nahlas a naplno s tím, že je tady a má také právo se vyjádřit? Začne se domnívat, že je to trestné a nevyhovující a že ho v této emocionální podobě nemají rádi a je nepřijatelné. Neboť trest většinou za projevení zejména negativně hodnocených emocí, jako je hněv, také přišel. A je jedno zda formou aktivní agrese – křik, výčitka, tělesný trest, nebo formou pasivní agrese, jakou je manipulace a hraní na city, nebo ignorace, odmítnutí a mlčení.
Připomínám, že emoce hněvu nám správně ukazuje, že někdo překračuje naše hranice. Také je to druhořadá emoce, která kryje hluboce uložený smutek, či bezmoc.
A nešvarem sebedestrukčních hodných lidí, kteří jsou tak milí a chápaví a neadekvátně tolerantní, je ten, že mají tuto emoci na seznamu těch zakázaných. Neříkám, že máme být vláčeni emocemi a teď si je zkoušet vybít na ostatních, říkám jen to, že je potřeba si je dovolit, pokud chceme navazovat v tomto světě plnohodnotné a především autentické vztahy. Ten základní a nejdůležitější je vztah se sebou.
Umět jít do konfliktu, pokud je to potřeba a je třeba OCHRÁNIT to, co milujeme. To mě naučil například až můj syn a jeho šikana před 7 lety ve škole. Děti totiž ukazují na to, co je v nás POTLAČENÉ. Co si nechceme připustit, ani se na to podívat, nedejbože to ukázat světu 😅 Bylo třeba zasáhnout, jít do konfliktu, ukázat ostré lokty, neboť druhá strana nebyla přístupna žádným mírovým, rozumným dialogům za zvuku manter a s vůní vonných tyčinek. To byla řádně hmotná enegie, kde nějaký kompromis vůbec nepřicházel v úvahu. Víte, to bylo vůbec poprvé v životě, kdy jsem se nenaštvala, ale pořádně nas*ala!!! Hlavně sama na sebe, že jsem takový moula, že už bych mohla opravdu zvýšit hlas a ukázat svou sílu lvice, která to mládě prostě ochrání. Nemluvila se mnou pak v té škole, ani tělocvična, ale naučila jsem se, že vytyčit hranice a ochránit to svaté, co jsem milovala, JE NUTNÉ a že je to někdy nutná polarita, kterou je v životě potřeba milovat stejně, jako tu klidnou.
A kde pod tím leží často vina? No jistě lásky moje, leží v naprogramování tolerantního človíčka v přesvědčení, že není dost dobrý takový, jaký je. V odmítání sebe sama v obou polaritách. Tím ponižujeme sami sebe. A víte kde se to například hezky projeví? Když jsou nám partner, či partnerka nevěrní, nebo flirtují klidně před našima očima a je jim to jedno.
Bohužel takových příběhů řeším v konzultacích každý den mnoho a jsou to neuvěřitelně drzé kousky protějšků, které jdou za absolutní hranici všeho, co lze ještě skousnut. A přesto jsou dál těmi, co zavírají oči, nebo zuří jen uvnitř, tolerovány! Klidně mnoho let! Klidně celý život! Podívejte Veroniko, on sice můj manžel osahával na firemním večírku svou sekretářku přímo přede mnou a o víkendu, když jsem nebyla doma jí vzal k nám domů, neměla jsem naklizeno, to mě trochu mrzí, taková ostuda, co si o nás pomyslí, prý příště musí spíš někam na hotel do welnessu, ale jinak je to hodnej chlap, skvěle se stará o děti, je úžasně spořivej, k narozeninám mi nic nedává, šetří nám dvacet let na dovolenou, kam mi slíbil, že mě vezme, když nebudu mít žádné velké nároky, za to on si mě váží, že jsem taková skromná holka, co nic nepotřebuje, nespíme spolu už roky, ale to je normální v delším vztahu a já už prostě nejsem tak krásná po dětech, za to můžu já, kdybych byla hezčí, no jo ale já jsem byla vždycky taková ošklivka, ještěže si mě vzal… je prostě až na pár much, to ale mají všichni, že jo Veroniko, super chlap do života, jsem s ním fakt šťastná… být druhá a na posledním místě, v tom jsem prostě jako rybka ve vodě a zasloužím si nic, málo, nebo nic lepšího… klasika.
Obvinit se a potrestat se obhajobou, že si nic lepšího nezasloužíme, protože jsme vinni tím, že nejsme dokonalí a bez chyby. Tolerantní i ve chvíli, kdy je potřeba ukázat zdravé hranice a ochránit svou zranitelnost. Jasně, na úrovni vědomí, není koho a co chránit, ale my všichni jsme hlavně ještě zraněné osůbky, co nežijí v bezpodmínečném světě, ale pořádně dualitním a polaritním světě, kde je třeba říct sebedestrukci a obracení negativních emocí proti sobě – DOST. Co jste udělali tak hrozného a hříšného, že by se k vám mohl kdokoli takhle chovat? A vy sami k sobě tím, že se k sobě takhle hnusně zrcadlově chováte a ponižujete se? Jak by si vás pak mohl někdo vážit a nemít z vás dobrý den? Musí tak jednat, vaše energie k tomu nutí, musí vám to vytáhnout ven. Nemá s vámi na tomto světě jiné zadání.
Není to o vás, bez vás!!!!
Tak s vámi jednali rodiče, když vás odmítali a ponižovali, jako nesvéprávné bytosti jenom proto, že jste byli ještě malí.
Máte svůj hlas, takže dneska se postavte doma v bezpečí tomu, co je za vaši hranicí a řekněte – JÁ JSEM (kurnikšopa… znám i údernější výrazy, ponechám vaší kreativitě…TADY! Je třeba se mnou počítat. Mám k tomu co říct. Tohle je za čárou. Nechceš mě? Jdi. Nejsem pro tebe dost? Tam jsou dveře a nashledanou… a vem si sebou i ty moje programy, ať se vyřeší samy, patlat se v nich už nebudu, jenom je zarazím, když mě budou zas obviňovat a ponižovat. Jsem diamant, nebroušený, surový, někde zlomený a oprýskaný, ale to jsem prostě já. Chceš, ber, nechceš, odejdi. Nazdar 😘
Asi tak milovaní, nepotřebujete k tomu příčiny, techniky, všechna ta proč a jak? Ani léta studií. Potřebujete k tomu umět se někdy taky od plic zdravě a tak nějak selsky od podlahy nas…štvat 😁 pak se nám ten nešvar nebude tak šířit, rozumíme si?
Tak konec dneska už, beztak je to zas dlouhé jako mé vlasy. To jsem prostě taky já, víme?
Naštvi se v procesu, naštvi se taky někdy na někoho jiného než na sebe v procesu 😁
Shumavan
www.shumavan.cz
