Nejde o to naše “téma” vyřešit.
Nejde o to ho odstranit.
Jde o vyrovnání a rovnováhu.
Rozhodnout se v každé situaci, která nás zachytí do bludného kruhu, najít jeho protiklad a dojít k vyrovnání.
Jako příklad dávám program:
Jsem vždy až ta druhá/druhý
(častý u sourozenců, kdy jeden je TOP a druhý černou ovcí, kdy je syn více než dcera, nebo obráceně, kdy schází pozornost, láska, ocenění, zapomíná se jen na mě, mé potřeby nejsou důležité tak, jako jeho/jejich…). V dospělosti na mě zapomíná rodina, partner, vybírám si úspěšnější, krásnější kamarádky, či kamarády, kteří mají úspěch u druhého pohlaví a já jako bych neexistoval(a), nikoho nezajímám, jsem nezajímavá/nezajímavý, zůstávám sama/sám, zapomínají se mi ozvat, nejsem vítaná/vítaný, nejsem zvaný/zvaná, jejich zájmy jsou upřednostněny, ty mé jsou až na druhém místě… atd.)
Protikladem je program:
Jsem vždy na prvním místě
V každé situaci, která tě emočně zachytí a budeš si vědom/a že ti opět mysl předhazuje program: Jsem zase až druhá/druhý… se zastav a jdi do protikladu.
Jaké to je být pro sebe na prvním místě?
Nepřichází strachy ze zodpovědnosti toho, kdo vyčnívá a je vidět? Jaké to je přestat se skrývat za program: stejně jsem až ta druhá/druhý a ukázat světu, že na mě záleží.
Co můžeš právě teď a tady pro sebe udělat, aby ses o sebe více zajímala/zajímal. Aby ses měl konečně na prvním místě? Nikdo jiný to za tebe neudělá. Jaké to je přestat věřit přesvědčení, že ti to má přinést někdo další, že ti to má dát, že to nejsi ty, kdo by si to měl dávat a přinášet každý den tak, abys nevytvářel ve svém životě již nerovnováhu?
Protože tato situace vznikla jen díky vytvoření nerovnováhy, například tím, že jsi zase dával(a) více energie do vztahu k druhým, nebo partnerství a zapomínal(a) jsi opět na sebe… a vnější svět ti to opět připomněl a dorovnal tím, co děláš sobě.
Jdi do protikladu a vyrovnej to.
Zpočátku to může být extrémní, ale časem najdeš jemnější rovnováhu.
Stačí jen tvá každodenní bdělost a otáčení programu a to ve svém způsobu myšlení, ve svém těle a čistými praktickými kroky, které jdou do neznáma, což je děsivé, ale osvobozující zároveň.
Jsme tolik závislí na bolesti. Tak neradi se jí v našem mozku vzdáváme, když nic jiného neznáme. Přitom můžeme jít a vyrovnávat každý den cokoli, co s námi již není v souladu.
Nejde o to, že téma vyřešíme a odstraníme.
Jde jen o to, jak se k němu postavíme každý den a v každé situaci, která nás vyvádí z rovnováhy.
To je přijetí.
Veronika