Peníze, peníze a zase jen peníze… Jakou mají vlastně cenu?

Peníze, peníze a zase jen peníze… Jakou mají vlastně cenu?
Opravdu velmi kontroverzní a velmi filozofická otázka. A to především v dnešní době, kdy svět balancuje mezi ochranou zdraví člověka a ekonomikou (penězi a blahobytem). Je to otázka, nad kterou se málo kdo z nás zamýšlí. Protože všichni už netrpělivě vyhlížíme návrat k „normálu“.

Ale co je vlastně ten normál?

To, jak jsme žili, jak jsme se chovali? Jak jsme utráceli, cestovali a svazovali jsme se hypotékami, půjčkami? K tomu neustálému stresu, a honbě za „více a více“? Peníze v našem systému potřebujeme k životu, a přesto nás svazují a zotročují více než si můžeme myslet. A to si myslíme, že jsme svobodní. Jsme opravdu svobodní? Vzdáme se tedy peněz, když jsme tak svobodní? Asi ne. Ale v tu chvíli naše svoboda mizí. Jsme závislí. Dobře, závislost je v určité míře nutná. Musíme jíst, spát, pít, dýchat. Ale nezdravá závislost, že neznám nic jiného, to už je k zamyšlení. Situace, do které jsme se všichni dostali nám odhaluje defekty naší mysli vygenerované a vnucené nám systémem, na který jsme byli desetiletí zvyklí. Začali jsme pracovat z domova (větší část z nás), najednou jsme více pohromadě s dětmi, manželkou, rodiči. A mnohdy to nezvládáme. Neumíme tak žít, protože jsme byli zvyklí ráno z domu odejít a vrátit se večer. Narůstá spotřeba alkoholu, domácího násilí, nervozita. Neumíme se vypořádat s naší přirozeností která vytváří kontrast k naší deformovanosti systémem, který jsme žili. A najít mezi tím rovnováhu je opravdu těžké. Protože čím více vyděláváme, tím více utrácíme. Pro společnost a ekonomiku dobře, pro nás samotné špatně. Stavíme tak čím dál větší zeď své závislosti, kterou pak nejsme schopni přelézt. Jak napsal Dalajláma, „obětujeme kvůli penězům své zdraví, abychom si za ty peníze své zdraví zase kupovali zpět“. Není to pošetilé? Je to pošetilé, ba přímo hloupé. Peníze mají andělskou tvář ovšem duši ďábla. Nakonec nám vezmou všechny iluze, lásku, pochopení. To předvedli státy v této době koronavirové nákazy, když ukázaly, jak spolupráce je najednou pryč. Každý sám za sebe. Neštítili si zadržovat na hranicích dodávky roušek apod. Kde byla EU, která vždy do všeho mluví? Nebylo o ní slyšet. Peníze a závislost na nich (nebo ekonomice chcete-li) nám v hlavě nastaví pocit, že vše se dá koupit. Že kdo je má, je šťastný. Ano, peníze mohou splnit naše neutuchající touhy, ale štěstí lidem nepřináší. Stejně většinu věcí, které máme, k životu vůbec nepotřebujeme.

Co jste kvůli nim ochotní obětovat?

Své zdraví, lásku, partnerství. Své mládí, štěstí, upřímnost nebo svou lidskost? Nenechte se spoutat jejich silou. Používejte je obezřetně a pro své nezbytnosti. Ne pro své rozmarnosti.

Jakou tedy mají peníze cenu? Žádnou. Nesmírnou.

Mějte krásný víkend,

Pavel