Proč se stále pokoušíme věnovat energii tomu, co nedokážeme změnit, namísto toho, abychom se soustředili jen na to, co změnit dokážeme?
Protože daleko těžší, než se neustále snažit, plýtvat energií, dávat a řešit nezměnitelné – je PŘIJMOUT.
Úplně padnout, podlehnout tomu, smířit se.
Je pro nás jednodušší jít hlavou proti zdi, pomáhat těm, kteří si naši energii nezaslouží, nebo naopak zaslouží, ale musí si něčím projít v tichosti a o samotě, bez našeho věčného zvedání ode dna, které má nevyhnutelně přijít – než přijmout.
V každém z nás je vnitřní dítě (může jich zde být vícero), které touží zachránit rodiče, neboť máme hluboko v sobě zakódované, že jen díky nim může naše dítě přežít. A je v pořádku, když o své rodiče, přiměřeně vlastním možnostem, pečujeme. Ta jemná hranice, kdy je to už přes čáru, je v tom, když se pasujeme do role spasitele – zachránce.
Spasitel odvádí pozornost od sebe.
Používá únikové strategie – tedy nezaměřuje se primárně na to, co změnit může, ale jen na to, co je složitější, náročnější – často nemožné (co změnit nelze). Je to takový hrdina pasující se do role toho schopnějšího, nadanějšího, silnějšího, než má ten chudák – ta nevinná oběť, kterou je třeba zvedat a chránit.
A proč?
Protože si tím plní nenaplněné potřeby, jako jsou ocenění, důležitost, jistota, bezpečí… cokoli jen chcete. Jsou to dětské potřeby, neukončené vztahy s matkou, či otcem, ve kterých touží vzbudit zájem, ocenění a konečně pozornost za zásluhy. Nevědomě vytváří závislostní trojúhelníček vzájemných vazeb mezi něčím vnějším, co ubližuje, tím, kdo je obětí a tím, kdo je v tomto trojúhelníku tím zachráncem.
Mám pro tyhle bludné kruhy jedno řešení, přestaňte být hrdinou, nebo hrdinkou, co všechno zvládne, přejde sedmero hor a sedmero jezer, a to bez sedmimílových bot. Vím, je to těžké, přijmout „pořážku“, ale někdy to tak je a nezmůžeme s tím nic, i když máme tu nejlepší vůli, záměr a třeba i motiv jiný, než naplnění některých dětských potřeb – konečně to uzná, že jsem lepší! Konečně si všimne těch zásluh… je to fuk. Hrdina padl, i s odznaky za skvělé výkony. Nechte ho padnout a dopřejte mu odpočinek. Klekněte před tím, co se nedá změnit na kolena a jednoduše přijímejte, až se vám bude kouřit z uší.
Nemoc táty mě naučila opravdu hodně. Zejména přijímat. Jsem celkově odolnější. Vnímat balanc toho, kdy jedu už za hranicí toho, co zmůžu a vydávám příliš, to mě učí mnohému. Vlastní hodnotě, přijetí, odolnosti. Už si nehraju na hrdinku a přiznám si, když je toho na mě jednoduše příliš, abych to ještě zvládla. Dovoluju si všechno – různé formy zhroucení, emoce, padání, a zvedání. Dovoluju si na to kašlat, stejně jako si dovoluju se do toho zase plně obouvat, jedu v hloubkách a výšinách, až se nakonec vždycky dostanu zase do svého středu a to každý den. Všechno vnější je ukazatelem toho, jak to mám. Dochází peníze? Je načase přestat vydávat a jít přijímat. Přichází ocenění z nečekaných zdrojů? To jsou bonusy dobrého balancování v životě, který ode mě neočekává hrdinství.
Život mě (a nás všechny) miluje pravdivou. Nechce hrdinku. Bez odznaků, zásluh, dokazování si a měření sil. Život mě brousí do diamantu, který je tak nádherný a cenný, že ke mě přitahuje cenné zkušenosti, mnoho lásky a podpory. Někdy prožívám těžké chvíle a potřebuju ticho a soustředěnou vnitřní práci, abych zase našla svůj střed, neidentifikovala se s ničím uvnitř sebe, ani venku.
Někdy je hodně těžké před tím pokleknout a „jen“ přijmout, odráží to náš postoj k ženské energii – ženská, co nic nedělá pro záchranu světa, pořád jen nedává a „jen“ přijímá, nemá ještě patřičnou úctu – naše vnitřní děti v tom byly vychovány, cepovány a ještě nemají důvěru uvěřit, že se to může jinak. I to je v pořádku. Chce to čas rozvinout zase důvěru a vyrovnaně dávat i přijímat. Skutečně uvěřit tomu, že nemusíte ničím a nikým být, aby ve vás stále zářil diamant, který je hoden lásky. Nemluvím tu o pasivitě, ale rovnováze, kdy jednou dáváme a jednou přijímáme, kdy jsme aktivní a někdy nezbývá, než jen být a čekat.
Až budete zase chtít změnit něco, co změnit nelze, budete tomu věnovat energii, zkuste přestat popírat, že přijmout, by pro vás bylo těžší… Že dovolit si úlevu, by znamenalo mít se rád a dát v životě přednost tomu, co vám dává sílu, zdraví a smysl, namísto ničit se nečím, co možná ani není vaše a co z vás vysává život sám.
Shumavan
www.shumavan.cz
