Protože v tomto vesmíru žádné náhody neexistují, proto nemůže být náhodné ani tak důležité setkání, jako je mé setkání s partnerem. Toto setkání jsme si vybrali, abychom absolvovali určité učební kroky.
Každý z nás má v tomto okamžiku ideálního partnera a to takového, který nám zrcadlí právě ty úkoly, které jsme doposud nevyřešili. Není to sice příjemné, je to však správné.
Možná, že nyní již budeme více připraveni akceptovat svého partnera jako toho správného a říci své bezpodmínečné ano.
Partnerství je pomocí na cestě nalezení jednoty v sobě samém. To je v podstatě celý smysl partnerství. A když partnerství tento účel nesplňuje nebo když jej už splňovat nemůže, ztratilo svůj smysl a je nutno je uvolnit.
Tím se dostáváme k dalšímu důležitému poznatku: Většina lidí má o svém partnerství falešné představy. Žádné partnerství není určeno na věčné časy. Svede pouze na společnou cestu dva lidi, které spojuje určitý úkol a když tuto úlohu splní nebo když jejich vztah nedokáže naplnit tento účel, je partnerství ukončeno.
To znamená, že když partnerství začíná, je zapotřebí počítat s tím, že také někdy skončí. Na konci bychom tedy neměli tomu druhému nic vyčítat a naopak bychom měli být vděční za společné časy našeho soužití.
Potíže, které vznikají v partnerství, mají vždy něco společného s námi a nikdy s tím druhým. My je také můžeme vyřešit jedině sami v sobě. Nemůžeme tedy říkat, že ten druhý by ještě potřeboval to či ono nebo by se měl ještě zbavit toho či onoho, pak by teprve bylo všechno v pořádku a pak bychom byli šťastni. To by asi bylo příjemné a pohodlné – ale nebylo by to správné a ani účelné. Tak to nefunguje.
Je to dobré právě takové, protože k tomu existuje dobrý důvod. Vždy, když se zdráháme zpracovat svůj úkol, zůstává situace nepříjemná. Teprve když v ní rozpoznáme lekci svého vztahu a když ho vyřešíme, postoupíme zase o krůček dál a náš vtah se na novou úroveň.
Život neopakuje žádnou úlohu, která již jednou byla vyřešena. Platí to však i obráceně: Život bude opakovaně „zadávat“ úkol, který jsme dosud nemohli či nechtěli zpracovat, a to tak dlouho, dokud jej nevyřešíme.
Proto všechno, co je nepříjemné, je zapotřebí vyřídit bez odkladu. Kdykoliv se setkáme s něčím nepříjemným, s něčím, co se nám nelíbí, všimněme si: Když to budeme odsouvat, zůstane to nepříjemné po celou dobu odsouvání. Teprve když to vyřídíme, budeme to mít konečně za sebou.
Položme si někdy v klidu a zkoumavě následující otázky:
– Co je v současnosti nepříjemné na mém partnerství?
– Jsem připraven/a to změnit?
– Jsem připraven/a to změnit právě nyní?
A když to uděláme, osvobodíme se. A s překvapením zjistíme, že život nám tento úkol udělil již poněkolikáté. A jaký div: Od okamžiku, kdy jsme tento úkol
vyřešili, se už nikdy více nevrátí.
Přijdou samozřejmě další úkoly, my jsme však již pokročili o kousek dál. Když to vezmeme z pohledu partnerství, znamená to, že smyslem partnerství není prožívat s pomocí druhého krásný, příjemný a pohodlný život. Naopak právě tehdy, když je náš partner pro nás tím ideálním partnerem, přijímáme jeho prostřednictvím ty největší výzvy. Život nás podporuje tím, že nás vyzývá, že od nás něco vyžaduje.
Všechny potíže, které přicházejí, mají tedy co do činění jen s námi samotnými. Když se v našem vztahu vynoří nějaké problémy, nevyčítejme kvůli tomu nic svému partnerovi, protože my sami jsme příčinou a jen my můžeme vyřešit tento problém. Náš partner není žádná lednička, v níž máme schovány jen samé dobroty, které si můžeme vytáhnout kdykoliv.
Je třeba si uvědomit: Toho druhého nemůžeme nijak „přizpůsobit“! To
nemá naději na úspěch, výsledkem bude jen naše frustrace.
Uvědomme si také, že vnitřním a vlastním důvodem tohoto vztahu je vždy touha dostat se opět do stavu jednoty. Hlubším smyslem sexuálního spojení je pochopení podstaty toho druhého. Když pochopíme podstatu toho druhého,
pochopíme také, kdo jsme my sami. Pochopíme: JÁ JSEM. Sexualita je přitom jen vnějším provedením tohoto sebepoznání. Tímto sebepoznáním se vracíme do jednoty skutečnosti. A v tomto duchu to můžeme uskutečnit také navenek v podobě tělesného rituálu.
Počátek mnohoslibného vztahu obvykle vůbec nepoznáme. Mnohé páry, které jsou šťastně oddány již celá dlouhá desetiletí, nemohly zpočátku svého partnera ani vystát, často to bylo všechno jiné než „láska na první pohled“.
Existují zákonitosti partnerství, protože když se potkají dva lidé, nejsou pokaždé znovu vynalézána pravidla, podle nichž se to odehrává. Všechno, co přitom prožíváme, prožívaly již před námi miliony lidí. A odehrávalo se to vždy podle stejných zákonitostí. Rituál vývoje vztahu dvou lidí je stejně starý jako lidstvo samo. Vztah se musí vyvíjet. Není to žádný dar, který nám spadl do klína.
To, co nám možná spadlo do klína, byla zamilovanost. Zamilovanost je však pouze jakási záloha, kterou později budeme muset zaplatit. V období zamilovanosti se díváme na svět skrz růžové brýle, nevnímáme žádné potíže, nevnímáme nedostatky svého partnera, vidíme jen to krásné a dobré. V první etapě vztahu nám to pomáhá společně rozvíjet vzájemnou lásku.
Mnozí lidé jsou však zamilováni právě do zamilovanosti a promeškají možnost najít cestu k lásce, když již zamilovanost pomine.
Pak frustrovaně zjistí, že je zamilovanost bohužel pryč a vydají se hledat novou. Obvykle pak zůstanou stát s prázdnýma rukama. Každý musí mít alespoň základní znalost zákonitostí partnerství, aby se partnerství mohlo podařit. Někdy to jde i bez potřebných znalostí a prostřednictvím různých objížděk a zajížděk nakonec partneři přece jen překonají kritická místa a ožehavé situace a vytvoří si láskyplnou pospolitost a dosáhnou naplnění svého vztahu.
Mnohem častěji se však stává, že tuto cestu nenajdou. A tak se lidé ohlížejí na řetězec ztroskotaných vztahů, který mají za sebou a ptají se sami sebe, co jen mohli po celou tu dobu dělat špatně. Neboť vztah ztroskotá na tomtéž místě- na místě, kde jsme nesplnili svůj úkol, kde pro nás bylo něco nepříjemného. něco bolestného.
Můžeme si položit pár otázek:
– Na čem dosud vždy ztroskotaly mé vztahy?
– Čím trpí můj současný vztah?
– Které úkoly bych ve svém partnerství měl/a zpracovat?
– Co mi můj partner zrcadlí a co odráží náš současný stav?
– Kterým směrem mám napřít své síly, abych zvládl/a dotyčné úkoly?
Muži a ženy jsou velmi rozdílní. Vlastně skoro nemají šanci, aby spolu mohli vzájemně vyjít. Nemohou spolu dokonce ani komunikovat, protože každý z nich mluví jinou řečí.
Muži vstupuje do manželství se ženou a přitom zůstávají sami sebou. Jako dřív zůstávají svým JÁ, pouze nyní mají navíc ještě ženu.
Ženy se vrhají do vztahu a často se v něm doslova rozpouští. Ženy se ve vztahu často zbavují svého JÁ a se svým partnerem se snaží vytvořit společné MY. Muži často dokonce života nepochopí, co je to MY. Proto mají ženy přirozenou potřebu se s nimi o všechno dělit. A k jejich velkému zármutku také o svá přání- muži něco neustále sdělovat.
Muž využívá komunikaci, aby jejím prostřednictvím sdělil nějakou informaci. Žena využívá komunikace, aby jejím prostřednictví vnímala a prohlubovala vztah. Hovoříme dvěma rozdílnými jazyky a když se někde náhodou nesetkáme, pak se míjíme po celý svůj společný život. Proto je dobré, když nám partner něco říká, ujistěme se několika kontrolními otázkami, do jaké míry jsme jej doopravdy pochopili.
Jak obtížná je vzájemná komunikace, to si můžeme ukázat na malém příkladě. Slovo „strom“ vypadá docela jednoduše a jednoznačně. U několika lidí může vyvolat různé představy. Jeden před sebou vidí jabloň, druhý smrk či jedli. Jeden je velký, druhý malý, jeden má plody, druhý květy, jiný má opadané listí. Bez ohledu na to, koho se ptáme máme jeden pojem a stovku nedorozumění. Každý si představí jiný strom a každý si přirozeně myslí, že ten jeho strom je „správný“.
Naštěstí dokážeme naslouchat i prostřednictví své intuice a srdcem, jinak by komunikace jako taková nefungovala. Tip pro ženy: Řekněte svému muži pokud možno vždy zcela jasnou větu, která není příliš dlouhá. Tato věta by měla obsahovat jasné informace. Pak dejte partnerovi čas, aby mohl pochopit, co jste mu řekly. A to není vtip.
My se snažíme stále porozumět svému partnerovi, pochopit jej, jenže tomu, čím právě je, nelze porozumět. Nemůže to fungovat, protože ten druhý často nerozumí ani sám sobě. Nepotřebujeme porozumět partnerovi, potřebujeme jen mít pochopení a ihned je všechno úplně jiné. Není tu nic k porozumění, můžeme se vcítit do druhého. Pak náhle prožijeme život toho druhého a také svůj vlastní život. Najednou lidé zjistí, že jsou manžely mnoho let a prožívají dva zcela odlišné životy.
Zpracováno dle: Kurt Tepperwein – Tvůj život jako mistrovské dílo
http://www.amiresah.cz/
http://www.cbdb.cz/kniha-36227-tvuj-zivot-jako-mistrovske-dilo-ihr-leben-als-meisterwerk
ĎAKUJEME:
