Pojďme si dnes povídat o lásce. Láska je jediným skutečným významem života. Být naživu znamená, že jsme obyvateli v domě lásky a jsme odpovědní za její vládnutí. Ani život ani láska po nás nevyžadují, abychom se vzdávali naší důstojnosti, sebeúcty, cílů v kariéře, oblíbeného televizního programu nebo našeho dobrého selského rozumu.
Z nějakého důvodu tomuto vždy nerozumíme. Věříme v nutnost vzdávání se jedné věci, abychom dostali druhou. Obzvláště tomu věříme v lásce. Nerozumíme tomu, že nejvyšším vyjádřením lásky je zážitek a poznání toho mnohem, mnohem většího člověka, kterým jste, toho, co děláte, čemu věříte a co máte. Láska má schopnost svést vás všechny dohromady pod jednu střechu v jediném čase, v jediném zážitku. Láska je zážitek jednoty, spojení mysli a srdce.
Naneštěstí také věříme, že můžeme nastolit tuto jednotu jen tehdy, když se něčeho vzdáme. Pokoušíme se vytvořit tuto jednotu s ostatními, aniž bychom ji předtím nejdříve vytvořili sami v sobě. To je naprosto nemožné. Nemůžete dostat lásku zvenčí, dokud nemáte lásku vevnitř. A mezitím děláme mnoho věcí ve jménu lásky, pro lásku.
Žijeme v čase „zatím“, když se učíme o lásce. Brodíme se okolo, zaplétáme se do podivných spojenectví, vytváříme si pravidla ve jménu toho, co si myslíme, že láska je nebo by měla být. Díváme se na druhé a posloucháme je, zatímco věříme, že to, co oni znají, je pravda o lásce a vztazích.
Pravda je taková, že oni, stejně jako zbytek z nás, se učí díky pokusům a omylům. V nejlepším případě si vybíráme, koho budeme milovat a jak je budeme milovat. V nejhorším pak zjišťujeme, že je nemožné dělat dost, být dost rychlí, pro dost lidí, v situacích od nich přijímat dost lásky, obdivu nebo toho, co potřebujeme. A zatímco se učíme pravdu o lásce, můžeme udělat velkou kaši v mnoha věcech. V ničem neděláme větší kaši než v našich takzvaných milostných vztazích.
Už v tom byli zase! On i ona věděli, že potřebují rychlý, ale láskyplný odchod ze vztahu, v němž byli. Ale ani jeden z nich neměl odvahu, sílu ani duchapřítomnost, aby tak učinili.
On neodešel, protože jeho připoutanost pro něj byla tak pohodlná. Ve více než tří letech, co spolu byli, si opravdu mnohým prošli – hlavně velkou hysterií kvůli tomu, jestli zůstat nebo nezůstat spolu! Nakonec spolu zůstali, protože neměli kam jinam jít.
Ona zůstala připoutaná, aby mohla čelit strachu ze samoty. Prošla si tím samým už mnohokrát předtím. Nebyla to moc milá možnost, na kterou by se mohla těšit, a ona se tomu samozřejmě nechtěla dobrovolně podvolit. Mezitím doufala v jakousi marnou naději, že jednou, nějak, se její připoutanost zázračně vypaří a nebo že on se stane milencem jejích snů, což znamenalo, že by mohla být šťastná navěky. To je to, čím sama sebe přesvědčovala znovu a znovu, aby měla důvod, proč zůstat. Mezitím také hledala někde jinde něco jiného, přestože si nebyla vůbec jistá, co vlastně hledá.
Láska je jediná věc, kterou potřebujeme. Láska je náš mír. Láska je naše radost, zdraví a bohatství. Láska je naše identita. Vcházíme do vztahu hledajíc lásku, a zjišťujeme, že to my musíme vzít lásku do vztahu s sebou. Musíme do vztahu přinést duchaplnost a smysl. Musíme přinést vědomí hodnoty, kterou máme. Musíme přinést vlastní vzrušení z nás samých, z našich životů a vizí, které máme v těchto základních prvcích. Musíme přinést respekt k bohatství a hojnosti. Pokud jsme toho dosáhli v nějaké uspokojivé míře my sami, potřebujeme se dostat do vztahu s ochotou sdílet to, co máme, spíše než se strachem, že nám to někdo vezme. Radostné sdílení a vzrušení. Hodnota, smysl a vize. O tom je láska. Když tyto věci vneseme do vztahu, láska se stává velkým násobičem a zvyšuje samotný prožitek života. Pokud tyto věci nemáme na místě, pak hledání lásky nám přináší zážitky, které nám pomohou zjistit, co je pravda o lásce a co není. A tento objevný proces se nazývá „zatím“.
– Iyanla Vanzant
* * *
zdroj: https://www.facebook.com/notes/iyanla-vanzant/monday-matters-in-the-meantime/460094530690551
přeložila: Magda
ĎAKUJEME:
autor: Svět zázraků
