Často se dva dospělí dají dohromady a jenom donekonečna přehrávají svá dětská dramata. Poměrně běžná hra vášní je na programu tehdy, když se muž, který nikdy opravdu nedospěl, zamiluje do ženy, která si myslí, že z něj možná dokáže udělat dospělého člověka.
Žena, která se pokouší vykonat mužovu emocionální práci za něj, se rozhodla hrát roli jeho matky. Myšlenka, že udělá ve vztahu všechnu partnerovu duševní práci, může být pro ženu velmi lákavá, dokud ovšem nezjistí, že to za prvé nejde, a za druhé, i kdyby to šlo, pokud by byla sama dospělá, rozhodně by to dělat nechtěla. Hýčkáním muže samozřejmě potlačujeme jeho mužství a posilujeme jeho dysfunkci. Neschopnost dospělého muže odpovídat za vlastní myšlenky, pocity a činy je totiž projevem neurózy a žena, která se snaží vyvážit jeho nedostatky tím, že mu bude ještě více pomáhat, se chová stejně neuroticky jako on.
Jestliže jej jeho matka neuvolnila z vazby na sebe ve chvíli, kdy měla, nevyřešíte to tím, že ho budete vodit za ručičku vy. Řešení spočívá v tom, že ho teď musí někdo pustit. Dokud se muž nerozloučí zásadním způsobem s dětstvím, nebude mít sílu na skutečné mužství ani skutečnou lásku. Nebude vědět, jak se natáhnout dostatečně daleko, aby dosáhl na lásku, a ženy kolem něj to bude zase pořád svádět k tomu, aby mu příliš vycházely vstříc. To bude pro obě strany znamenat emocionální pohromu.
Žena nemůže vyhrát tím, že bude o muže pečovat, protože muž nechce spát s vlastní matkou. Žena, která za muže příliš emocionálně dře, jej vždycky nakonec ztratí.
„Ale když to za něj neudělám-když mu nezavolám, jakmile přestane volat on, když ho nedonutím, aby mluvil o svých pocitech, a neukážu mu, co způsobuje, když mu nevysvětlím, co dělá ve vztahu špatně, protože on o tom nemá samozřejmě ani páru-pak se ten vztah rozpadne! Pak bude konec!“ říkají některé ženy.
A i když je to možná smutné, přesně o to jde. Když vám muž, kterého chcete, nevychází vstříc, pak možná nastal čas truchlit, ale rozhodně ne tahat ho za klopy zpátky. Nevychází vám vstříc z jednoho prostého důvodu: protože nechce. Když jej svádíte, když s ním manipulujete, když strategizujete nebo se jinak snažíte dosáhnout něčeho, co by on sám ze sebe neinicioval, pak dojde k jedné z těchto věcí: Za prvé, neuspějete, takže se nakonec budete cítit ponížená, odmítnutá, zostuzená. Také budete ještě více šetřit odvahou ve chvílích, kdy byste odvážná být měla, protože bude nutné uklidit nepořádek, který vám tento vztah nadělá ve vztazích, jež teprve přijdou. Nebo, za druhé, uspějete, ale určitě to bude Pyrrhovo vítězství. Jednoho dne mu dojde, co jste udělala, a to mezi vámi zničí nezbytnou důvěru. Pokud mu to dojde na vědomé úrovni, rozzlobí se a odejde. Pokud to, co se stalo, zaznamená pouze na nevědomé úrovni, bude také naštvaný, ale nebude vědět proč- a opustí vás citově.
Neboť v tom případě k vám nepřišel dobrovolně, jako muž, ale jen se podvoloval vaší umíněnosti. neodevzdal vám své srdce doopravdy. Nezískala jste jeho lásku; jen jste jej dočasně přechytračila. Když si to uvědomí, dá si srdce zpátky do kapsy a je dost nepravděpodobné, že by vám je ještě někdy svěřil do rukou.
Proč se žena pokouší přesvědčit muže, aby ji miloval? V podstatě proto, že je zoufalá. Chce prožít v životě velkou, vášnivou lásku, což chceme všichni. tato možnost je vtisknuta v našich duších a každý z nás bloudí po zemi a hledá ji ode dne, kdy se narodil. Na tomto přání není nic špatného. Špatné je ale podvádět, abychom dosáhli jejího naplnění. Lásku nám zadarmo poskytuje vesmír, ale dobrý vztah si musíme zasloužit. Láska sama o sobě je volně plynoucí energií, ale vztah je její pozemskou nádobou. Vztah musí být vybudován z poctivosti, spravedlnosti a soucitu, jinak se tato energie mění v destruktivní. Poškození sebe nebo druhých vesmír zaznamenává a ihned s karmickou přesností posílá zpátky odesílateli.
Psychologický imperativ pro muže, který se zajímá o nějakou ženu, je naprosto odlišný od toho, jak se má chovat žena zajímající se o nějakého muže. Pokud vás žena nezarazí, je vhodné jí připomínat, jak jste zavěsil měsíc na oblohu a jak vkusně jste na ni pověsil hvězdy. Většině žen zní v hlavě refrén z My Fair Lady: „Jestli mě miluješ, projev mi to.“
Ale zamilovaná žena se musí vyvarovat pokušení chovat se jako muž. Snahapřesvědčit muže, že jste ženou jeho snů, nefunguje. Flirtovat, to ano; ale intrikovat ne. Když žena intrikuje, ještě nepochopila, že pokud vlak nezastaví v její stanici, jednoduše to není její vlak. Zběsile mává na strojvedoucího a snaží se ho přesvědčit, aby zastavil, i když mu jeho mapa říká, že by měl jet dál. Tato žena bohužel nechápe, že se k ní snaží dostat jiný vlak, který ale nemůže vjet do stanice, protože v ní uvízl nesprávný vlak, zadržovaný její úporností.
Někdy vám muž nevychází vstříc ne proto, že vás nemiluje, ale protože neví jak. Nebo je příliš bázlivý. To může být tím pravým a smutným důvodem; ale pokud máte být jeho partnerkou, nemůžete být jeho opatrovnicí. Rozhodujícím faktorem v lásce není to, zda vás někdo miluje, ale zda si vás vybere. Druhou největší chybou- hned po chování připomínajícím mužovu matku – je chovat se jako jeho učitelka. Když v lásce vytvoříme posvátné, uctivé a ohleduplné prostředí, pak skutečně můžeme přijmout různé role, které dohromady tvoří všechny aspekty lásky. Rodič, učitel, milenec a přítel mohou být všichni součástí jedné citové mozaiky lásky. Ale pokud se všechny tyto role projeví příliš brzy, mohou způsobit zmatek a oslabit sílu lásky. Dominantní psychická komunikace dvou lidí je stanovena hned na začátku vztahu, a i když snad role otce a učitele mohla v raných fázích vztahu někoho přitahovat, později jej bude zcela jistě odpuzovat.
Koho poučujeme, vychováváme nebo komu příliš pomáháme, toho zdánlivě ovládáme. To je jeden z důvodů, proč jsou tyto role tak lákavé pro ty z nás, kteří se sami bojí skutečné intimity. Pokud ale podlehneme tomuto pokušení, je jisté, že se to jednoho dne obrátí proti vám – dopadnete jako profesor Higgins, od kterého se Eliza nakonec také nakonec odpoutala. přirozený řád věcí zaručuje, že všichni nakonec dospějeme a nalezneme svou vlastní sílu.
Naše duše jsou ve vztahu proto, aby rostly, ne aby se růstu vyhýbaly. Něco v nás všech to ví a přeje si tento růst víc než cokoli jiného. Právě proto nás nakonec nejvíc přitahují lidé, kteří s námi nebudou hrát naše hry.
Mužský princip iniciuje a ženský přijímá. Ženy i muži v sobě mají mužskou i ženskou energii, ale ve vztahu platí, že tu či onu roli hraje hlavně jeden z partnerů. Mužské a ženské se nevědomě přitahuje, ale dva ženské principy -stejně jako dva mužské -se navzájem anulují. To platí jak v homosexuálních, tak v heterosexuálních vztazích.
Pokud hraje žena ve vztahu roli iniciátora- mužskou agresivní roli-pak muži nezbývá, než na úkor vlastního mužství operovat v prostoru, který mu vymezila. Pokud podlehne jejím psychologickým požadavkům, začne hrát ženský protějšek k její mužské roli. I když je ochoten přizpůsobit se, aby jí vyhověl, žena si většinou muže, který přihopsal k jejím dveřím jako oddané štěně, příliš neváží.
Když se vám podaří ulovit muže, pak ten, koho získáte, není chlap, ale chlapec. Jen žena, která, která odmítá i pouhý pokus chytit jej do lasa, je ta jediná, která má skutečně šanci někdy jej získat. Není moc pravděpodobné, že by se jí pak zeptal: „Proč jsi nezatáhla, když jsem upustil svůj kus provazu? Jsem zvyklý, že mi ženy pomáhají!“ Odpověď od té ženy by zněla: „Protože jsem nechtěla. Já hraji jen s dospělými muži.“
V této chvíli si některé ženy možná pomyslí: „Ano, ale můj muž neví, jak být mužem!“ Přesně tak! Jen žena, která má vysoké požadavky a nezajímá ji nic jiného než ta nejdospělejší interakce mezi mužem a ženou, může inspirovat partnera k tomu, aby se naučil chovat se jako chlap. Muže nebude přitahovat – nebo alespoň ne dlouhodobě – žena, která se emocionálně snaží vykonat jeho práci za něj, protože to, po čem ve svém srdci nejvíce touží, je prožít pocit vlastního mužství. Podvědomě hledá zasvěcení do nových sfér mužské síly a žádná žena, která toleruje jeho dětinské chování, mu nemůže toto zasvěcení zprostředkovat.
To, co nakonec muže i ženy přitahuje nejvíce, je oheň zasvěcení, nevědomé kouzlo situace, která přestavuje další stádium našeho osobního růstu. Ale učit ostatní můžeme jedině tak, že se budeme v jejich přítomnosti svědomitě pochopit své vlastní lekce. Nalézt a žít svou vlastní pravdu – ne říkat ostatním, jaká by měla být ta jejich – je ten největší dar, který můžeme druhým dát. Z psychologického hlediska je důležité, abychom se ve vztahu drželi na své straně sítě, dělali svou vlastní práci a soustředili se na to, jak sami reagujeme. Jestliže k nám ten druhý nenatáhne ruku, musíme se smířit s tím, že tu ve skutečnosti o žádnou hru nejde.
Muž, který vás právě teď nechce, pro vás právě teď není tím vhodným mužem.Snaha přetvořit ho, aby se jím stal, vytváří ve vztahu negativní smyčku. A jak se z ní dostat? Jedině tak, že se ji rozhodnete přetnout. Uvědomte si, že vaše negativní myšlenky a emoce jsou návykovými schématy, založenými spíše na dětských dramatech než na realitě nynějšího okamžiku. Nepodceňujte moc vaší sebenenávisti a její zákeřné schopnosti stáhnout vás do temnoty, o níž se tolik chcete osvobodit. Padněte na kolena. Požádejte Boha, aby vám pomohl.
Zkušený doktor dokáže rychleji diagnostikovat chorobu, se kterou se už setkal. Pokud muž ze začátku vztahu projevuje silný zájem – ale stáhne se hned, jakmile ucítí, že dostává to, co chtěl – dává najevo, že ještě není připravený na lásku. Oznamte mu, ževy připravena jste, ne tím, že mu budete nedůstojně vysvětlovat to, čemu nerozumí, nebo že se ho budete snažit znovu vzrušit a zaujmout. Dejte vesmíru najevo, že jste připravena na dospělejší vztah, ne však tak, že se budete zlobit na někoho, kdo se jako dospělý ještě nechová. Zlobit se na muže, že se ve věcech lásky chová jako chlapec, je stejně pošetilé jako se zlobit na šestileté dítě za to, že si neumí zavázat kravatu.
Nechovala jste se snad sama dětinsky, když jste přispěchala se srdcem na dlani ještě předtím, než jste si ověřila, že se jedná o duševně a citově vyspělou situaci? Vždycky je dobré uvědomit si, že naše těla dospívají velice brzy, ale naše srdce, mysl a duše mohou pokulhávat daleko za nimi. Jeden můj přítel kdysi poznamenal: „Ženy chtějí lásku jako životní styl, ale muži ji chtějí jako dovolenou.“ Rozhodně si nemyslím, že to platí pro všechny muže, ale přesto je to zajímavý výrok. Mnohokrát jsou muži obviňováni z toho, že nepodnikli výlet, na který se přitom vůbec nepřihlásili.
Muži obvykle nelžou, pokud jsme jim ovšem neukázaly, že v nás pravda probouzí hysterii. Když se muže zeptáte, co od vztahu chce, nastane překvapivá věc: většinou vám to poví. A pokud to, co řekne, znamená přibližně: „Nic moc, jen se trochu pobavit,“ často si pomyslíme: “ On to tak ve skutečnosti nemyslí,“ nebo „To můžu změnit“.
Kdepak. Pravděpodobně to tak myslel.
Jak úžasná je to příležitost, aby se dva lidé poučili. On začne vyrůstat ze situací, v nichž se nechoval natolik dospěle, a přijme to, co sám způsobil, a postupně se vyléčí z chronického návyku něco naznačovat a pak zbaběle vyklidit pole. Ona začne přijímat zodpovědnost za svůj zlozvyk dávat srdce mužům, kteří nikdy opravdu neřekli, že o ně stojí.
Málokdy se své lekce naučíme od lidí, kteří nás kritizují nebo obviňují. Když se například muž citově přiblížil k ženě, ale nedokázal mít respekt k hloubce jejich společného prožitku, pak mu ženina zloba nijak nepomůže pochopit, v čem se zachoval špatně. Ale velmi jasně pochopí svou lekci od ženy, která jej nepovažuje ani tak za prevíta, jako spíše řekněme za slabocha. To, že je v lásce tak nezralý, jí možná přijde trochu mrzuté, ale nakonec vlastně spíš legrační. Ouvej! Taková žena může muže něco naučit – ne proto, že by se o to snažila, ale jednoduše proto, že se sama o čemsi poučila. Každý muž podvědomě hledá další fázi zasvěcení. Žena, která toleruje, nebo dokonce trestá jeho dětinské chování, mu ji zprostředkovat nemůže.
Určité lekce se naučíme jedině tak, že něco provedeme, a když pochopíme, co jsme udělali, hluboce se zastydíme. Pak začneme objevovat zcela novou úroveň pokory a posléze i dospělosti.
(Z knihy Marianne Wiliamson Kouzelná láska)
zdroj: