7 způsobů jak milovat svoje tělo
PROCESOVÉ AHA MOMENTY na cestě k jednoduchosti, zpřítomnění a uvolnění se do proudu života a BYTÍ.
Skrze emoční rovinu jsem si uvědomila, že veškerá bolest, kterou jsem kdy prožívala a cyklila se v ní, přicházela skrze moje lpění na tom, co už bylo připraveno odejít. Lpění na nějaké osobní roli v životě, na sebeobrazu, na všem starém, co už se mnou nebylo v souladu, ale neuměla jsem si díky slepotě lpění ještě ani mentálně představit, jak bez toho žít. Jakmile jsem lpění pustila, všechna bolest odešla pryč a s ní prostor pro to nové, co bylo mnohonásobně lepší, než to předchozí. Uvědomila jsem si, že na puštění se starého, stačí jednoduše jen můj postoj a rozhodnutí, žádné čištění, nebo práce na sobě, není třeba. U zásadních životních rozhodnutí (rozvod, děti) jsem potřebovala vnitřně odpustit, životu a zejména sobě a pustit i emoční zadržený tlak, který prostupoval mé tělo. Pak jsem si to dovolila naplno procítit a prožít tady a teď v plné přítomnosti a vědomí.Skrze mentální rovinu jsem si uvědomila, že všechna přesvědčení a mentální programy, kterými si stojím v cestě a v naprostém uvolnění se do života, takový jaký se mi tady a teď nabízí, mám nechat koňovi, co má větší hlavu a nechat je, ať se řeší samy. Jakýkoli odpor pocházející z mentální roviny vůči životu tady a teď jsem brala jako jasnou nápovědu, která mě dovedla přímo k mým největším iluzím. Nic nečistím, na ničem nepracuji, tuto rovinu opouštím snadno a konám v opaku.Skrze energetickou rovinu jsem si uvědomila, že není nic vzácnějšího a důležitějšího, než je má životní síla a energie, se kterou musím nakládat moudře a nikoli na vytváření dluhu. Mou životní cestu lemoval nedostatek zazdrojování a z tohoto nedostatku jsem se vydávala skrze staré naprogramování, že mi to přinese něco na oplátku.
Největším aha momentem mé cesty se stalo zvědomění, že vesmíru je nějaké mé dávání u zadku, a raději by byl, kdybych se naučila přijímat, co mi nabízí 
Prozření stále se opakujícího životního schématu, kdy jsem byla za tu nejhorší a nejvíce špatnou osobu, přicházel pokaždé, když jsem se pro tohoto člověka naprosto rozdala. Lpění na spravedlnosti staré výměny mohlo být propuštěno ve chvíli, kdy se mi to už jednoduše přestalo chtít v životě žít a začala jsem nastavovat hranice s dovolením být za tu špatnou ihned. Odpor k „sobectví“ mě dovedl přímo k největší iluzi o sebeobětování, až k uvědomění si faktu, že vždy jsem na prvním místě a vše se tvoří z mého JÁ, nikoli z MY. Uvědomila jsem si, že má životní esence je dar, skrze který proudí má výživa a skrze kterou mohu teprve z dostatku vyživovat tento svět. Skrze vztahovou rovinu jsem si uvědomila, že hledám v druhých a vnějším světě to, co si má mysl vytvořila v naprogramování, jako to, co mi chybí. Jakékoli hledání v druhém člověku pak přineslo jen objevení, že je do dávno již ve mě, jen jsem si to nedovolila projevit. Vybírala jsem si svobodomyslné, nezralé a nezodpovědné partnery, neboť jsem si v mysli vytvořila o sobě představu a přesvědčení, že jsem přezodpovědná, závislá bytost, která je určena sloužit druhým a být tu pro ostatní. Postupem vztahu jsem z této nezávislé iluze o partnerovi zjistila, že je současně velmi závislým člověkem na mé energii a mém dávání. Uvědomění, že mi nic nechybí a že mám v sobě všechno to, co jsem hledala v jiných, jsem si zvědomovala v oblastech mimo vztahy, kde jsem to všechno, co jsem hledala, samozřejmě už žila a to naprosto uvolněně a v proudu. Svobodně, ale zodpovědně, sama za za sebe. Jestliže to jde žít jinde (u mě například v pracovní oblasti a v hojnosti, která mi proudila vždy naprosto sama), PAK UŽ TO TAM TAKÉ JE…. tak jako všechno. Není tedy třeba to hledat jinde a už vůbec to nechybí. Nic vnějšího to nepřináší. JE TO V NÁS. Nikdo nám to nemůže dát, ani vzít. Stačí tím jen BÝT.
Skrze svobodnou práci na volné noze, jsem si uvědomila, jak je důležité se naplno otevřít přijímání všeho, co mi život nabízí a následovat impulzy, které přichází samy, jakmile se uvolním do svého BYTÍ, namísto, abych svůj směr odvozovala od toho, co očekává moje naprogramovaná mysl. Ve všech nejistotách a strachu jsem se uvolňovala ještě více do jistoty, že už všechno mám, ačkoli se tato realita ještě nepromítala do hmoty. S vědomím, že všechno proudí a přichází ve správný čas, jsem pozorovala strach, přijímala ho, odevzdala se tomu, co přichází a konala na základě přijímání.Abychom to nějak popsali, ještě to musíme dát do hromady slov, ve skutečnosti je to ještě jednodušší. Přijít si na to musí každý sám. Nic nového pod sluncem, vím. Ale víte jak, energie je vždycky za slovy toho, kdo to tvoří a sám prožívá. Tam je i spojení skrze tělo a prožitek. Informace jako taková není podstatná. Prožitek ano. Co vnímáš, když se k tobě dostává slovo. Nic víc, nic míň.
Veronika Shumavan-ka
Súvisiace články
