CESTA POKORY

Cesta probuzení není cesta pro slabé povahy.

Učí nás pokoře. Oh, ano! Srazí nás na kolena. Mnohokrát.

To, co jsme si o sobě mysleli, že víme, se chvílemi rozpustí do nicoty.

Naše nejzářivější vhledy, úžasné znalosti, naše životní práce, to vše se může rozpadnout v prach.

Někdy bez varování.

Bude od nás vyžadováno, abychom začali znovu, a znovu, a znovu.

A zase znovu.(Zmínil jsem už, že to není cesta pro slabé povahy?)

Oh, ano! Samozřejmě, že se také dotkneme blaženosti a radosti z bytí!

Budou dny, kdy se budeme smát tomu, jak jsou věci prosté. Ale také se od nás bude chtít, abychom čelili svým nejhublším strachům, podívali se do tváře temnotě a tmě, kterou v sobě máme. Abychom se vydali na místa, kde žijí naše nemilované části.

Zavede nás to do krajiny zármutku, o kterém jsme ani neměli tušení. Vypláčeme miliony slz za opuštěné, osamělé děti – v sobě i ve světě.

Budeme zuřit a spílat nebesům, svým rodičům, všem učitelům, za to, že nám nedali to, co jsme potřebovali. Lžím, kterými jsme byli krmeni. Všem, kteří tam pro nás nebyli, když jsme je nejvíc potřebovali.Budou dny, kdy se budeme třást strachy.

Budou dny, kdy se půda pod našima nohama otevře, polkne nás a zase vyplivne.

Budou chvíle, kdy si pomyslíme, že jsme dosáhli cíle této cesty,a vzápětí sami sebe objevíme opět na začátku.

Někdy budeme mít sto chutí to celé vzdát.Někdy budeme mít pocit, že jsme za celou dobu nijak nepokročili.

Někdy možná budeme proklínat den, kdy jsme se na tuto cestu vůbec vydali.

A přesto – celou tu dobu – se hojíme, uzdravujeme.

Ano. Uzdravujeme.

Rozpouštíme, rozvazujeme miliony karmických let. Rozpouštíme napodmiňování strachem. Setkáváme se s ryzostí života.

Navracíme se k přírodě, k Zahradě, k divočině, ve které jsme byli počati.Není to vždy jednoduché. A není to vždy klidné.

Není to vždy ta spiritualita, kterou jsme čekali.

Není to vždy láska a světlo a radost a pozitivita a čisté, ničím nerušené Vědomí.(To jsou jen sny vystrašených dětí.)

Ne. Toto je skutečné probouzení. Jdeme cestou skutečného života. Jsme unavení z nesmyslů a falešných příslibů.

Skrze pláč, vášeň i smích směřujeme k celistvosti.Všechny naše staré sny se zhroutily. Ale ne my samotní.

Stále s námi mohou být hlasy strachu, hanby nebo pochybností, ale my už jsme větší než oni.

Stále mohou být dny, kdy si připadáme velmi malí, ale také jsou dny, kdy cítíme, že udržíme celý Vesmír ve svých dlaních

Museli jsme se témět zbláznit, abychom se mohli stát doopravdy normální. Museli jsme prasknout, abychom se stali celistvími. Vyměnili jsme starou potřebu jistoty za život plný dobrodružství, a stará smutná dogmata za vzrušující nevědění.Teď už dokážeme nacházet jistotu v nejtemnějších zákoutích, krásu na nejopuštěnějších místech, a lásku tam, kde jsme si mysleli, že je zakázáno milovat.

Příteli, život Tě nikdy neopustí, neboť Ty jsi život, a i tehdy, když padneš na zem, jsi podporován neviditelnými silami.

No a co. No a co! Tak občas spadneš. Potlučeš se přitom. Chvíli se možná stydíš. Vynaříkáš ze sebe staré sny. No a co! Vykričíš ze sebe očekávání a pak pohledíš do tváře realitě a zjistíš, že nikdy, NIKDY není tak zlá, jak ses bál.

Znovu se zvedneš, oprášíš se, vrátíš se na cestu a kráčíš dál.

Popravdě – nikdy jsi tuto cestu neopustil.

Protože cesta nikdy neopustila… tebe.Protože cesta se objevuje přímo pod tvými chodidly, v každém TEĎ, s každým krokem, ať už ho uděláš a nebo ne. Je v radosti z tvé jedinečné pouti, oslavuje tě takového, jakým jsi právě dnes, klaní se všem tvým pádům i vítězstvím.

Tak začni znovu, příteli.

Začni znovu.

A jdi dál.

~ Jeff Foster

Český překlad: Kateřina Grofová

zdroj: Vedomá duša