Zármutek označuje trhlinu v naší mysli, z níž vznikl. Takové trhliny jsou ty části naší mysli, které jsme „odřízli“, protože bylo příliš bolestné se s nimi vypořádat. Představují oblasti konfliktu nebo takové části nás, které mají jiný „plán“ čili představu o tom, co chceme od života. Abychom mohli nastolit jakýs takýs mír, třebaže jen fingovaný, podvědomě tyto oblasti potlačujeme a držíme v ústraní.
Normálně si neuvědomujeme, že v nás tyto části vůbec existují, a stanovit, kdy a proč se od naší mysli odlomily a zůstaly ležet ladem, lze teprve tehdy, když se vrátíme skrze celý život až na místo zlomu.
Potlačujeme ty stránky svého já, které máme nejméně rádi: ty, jež snad způsobily, že jsme nešťastní či jsme se stali obětí nějakého traumatu. Pokud jsme například v dětství zažili příhody, kdy nás rodiče odmítli, protože jsme se chovali nezávisle, možná jsme se rozhodli, že nezávislost je rys, který v našem případě nefunguje. Nezávislá stránka našeho já tudíž byla odlomena a ukryta.
Nyní se však děje to, že máme sklon projektovat si své odlomené části do partnera či nějaké situace. Pokud se nerozhodneme pro léčení, zármutky, jež z těchto odlomených částí vznikly, nás mohou dál narušovat a štěpit, takže se rodí ještě hlubší konflikt. V každé situaci, kdy máme s někým konflikt, hledíme na ztracenou část své vlastní mysli. Možná vidíme i stínovou postavu, jež ztělesňuje temná a neuvěřitelně bolestná přesvědčení o nás samotných. Řešení spočívá v tom, že odkryjeme části, jež byly odtrženy, a znovu je integrujeme do svého já.
Když je ve stavu konfliktu naše mysl, každá z jejích částí se chce vydat jejím směrem, má rozdílný cíl a rozdílný názor na to, co nám přinese štěstí. Navenek se kupříkladu jevíme jako člověk chladný a nezávislý, zatímco uvnitř máme i svou bolestnější, více potřebnou stránku. Tato trhlina či rozpolcenost v nás vytváří konflikt, ale kromě toho se jako konflikt projevuje i navenek – ve vztazích. Typické pro tento příklad je, že se patrně chováme nezávisle, ale svou bolestnou, potřebnou stránku si projektujeme do partnera, který si naopak projektuje do nás svou stránku nezávislou. Ve skutečnost tedy ztělesňujeme partnerovu skrytou či podvědomou stránku a partner zase ztělesňuje naši skrytou či podvědomou „nezávislou“ stránku.
Obě roviny konfliktu s partnerem, skrytá i zjevná, jsou obsaženy v každém zármutku, jenž obvykle bývá výsledkem dlouhé řady mocenských zápasů. Zápas může být skrytý či popíraný, ale to neznamená, že by byl méně zhoubný. Probíhá zde jakýsi boj, který ovlivňuje oba partnery: jeden může útočit, zatímco druhý se stahuje, anebo oba střídavě útočí nebo se stahují. V každé bitvě dřímá strach z důvěrnosti, strach z úspěchu a strach pohnout se kupředu – to se týká obou partnerů. V jedné rovině používáme partnera, aby nás rozptýlil a umožnil nám nevnímat zápas zuřící v našem nitru. Ale pokud se rozhodneme reagovat na partnera, odpustit mu, spojit se s ním a překlenout rozdíly mezi námi, pomůžeme tím jemu i sobě.
Tohle rozhodnutí ukončí konflikt a dovede nás k míru, sebedůvěře a úspěchu. Díky komunikaci, důvěře, integraci, spojení a odpuštění dobudeme úspěchu nejen v rovině interpersonální, ale rovněž uvnitř vlastní mysli, protože vyhrajeme zpátky ty části sebe, které jsme vkládali (projektovali) do jiných, a vyřešíme tak konflikt.
* * *
– z knihy Milovat z celého srdce, Chuck Spezzano
ĎAKUJEME:
autor: Svět zázraků
