Vznik stínů je důsledek přímočarého šíření světla

V průběhu posledních let zjišťuji, že je pro mě někdy nesmírně těžké komunikovat s tou spoustou osvícených a transformovaných bytostí, které se kolem mě pohybují. Mám pocit, že v některých etapách života nastává určité časové vakuum, kdy ubývá běžných životních povinností, nebo přichází traumatický prožitek a rázem povstává armáda svatých. Často, po přečtení nějaké zajímavé knihy s duchovní tematikou, pokud možno ne příliš náročné, ideálně zcela se vyhýbající všem stínovým nebo odvráceným aspektům hledání, přichází opojný a naivní dojem a absolutní moudrosti a pochopení vyššího duchovna. Občas si vzpomenu, jak jsem jako kluk četl Foglarovi Rychlé šípy. Měl jsem je moc rád, zejména postavu Mirka Dušína. Jako dítěti mi jeho psychologický profil naprosto vyhovoval. Nyní si však říkám, co bylo vlastně jeho stínovou složkou? Kde dělal chyby? Zachoval se někdy špatně, nebo zbaběle? Jeho stín jsem nikdy nenašel, zatím co u ostatních členů Rychlých šípů, se jejich stínové složky vnímat daly. Nebyli dokonalí zaplať pánbůh úplně všichni.

Myslím, že se vnímání jednoznačných pozitiv, často stává velkou překážkou na jakékoliv cestě. Při rozhovorech s hledači světla mě čas od času zaráží jejich některé názory a řešení. Na mé hitparádě hrůzy se pohybují výroky typu: „To neřeš, zkrátka to pusť. Rozumíš? Stačí to jen pustit.“ Asi jsem značně natvrdlý a spící, nějak mi to prostě snadno pustit nejde. „Šíříš kolem sebe negativní vibrace!“ Dělám, co můžu, asi je hold někdy šířím. „Prožíváš záporné emoce!“ Sakra ano, někdy cítím smutek, lítost, strach i úzkost, proč mi je chtějí brát nejsou bezcenné, jsou opoziční. Neumím se zkrátka permanentně pohybovat jenom v rauši a asi to ani nechci. Nevěřím, že to je výhodné.

Často, při prohloubení konverzace na témata duchovního rozvoje a transformace, mívám pocit, že se jedná spíš o nezpracovaná, nebo potlačená traumata z dětství, nebo života jednotlivce, než o nějaký duchovní prožitek psychospirituálního charakteru. Tím se prý není nutné zabývat, lze to vše přeskočit za pomoci spirituálního bypassu a rovnou atakovat mety nejvyšší, jakými jsou osvícení, ztráta ega, prostě skočit rovnou do nirvány.

Obávám se, že takto to nefunguje, světlo září z temnoty, leknín je vyživován bahnem. Je důležité nalézt odhodlání ušpinit se, nebo jinak řečeno, prozkoumávat vlastní temnou stránku, která je zkrátka naší součástí. Je naší součástí a jsou v ní často zaznamenané obsahy, které někdy nechceme vidět, ale i tohle vše jsem já. V rámci sebepoznání je důležitým prvkem rozpoznávání vlastního stínu na druhých. To, co neschvalujeme na druhých to, co vidíme jako jejich negativa, jsou velmi často naše vytěsněné a nezpracované stíny. Něco, co si sami o sobě nepřipouštíme do vědomé části mysli, protože nechceme, aby utrpěl náš sebeobraz. Tato obava je naprosto zbytečná. Člověk, který přijal svůj stín, je velmi obohacující i pro okolí. Nezastává plochá morální stanoviska, méně soudí, je schopen nahlížet na události s větším pochopením, má přístupnější širší paletu možných řešení. Mám je rád. Všechny ty, co uznávají i svou temnou stránku, jsou pro mě obohacující. Kdybych byl ženou, nechtěl bych žít s Mirkem Dušínem, připadal by mi takový jednostranný, předvídatelný a plochý. Přemýšlím, která ženská literární nebo filmová hrdinka ztělesňuje ženu bez stínu. Zatím nevím, ale třeba na to přijdu. Vypadá to, že ženské pojetí světa je asi výhodnější, není v něm tolik snahy o naprostou dokonalost pro okolní svět. Ženy kladou větší důraz na dokonalost sebe samotných, což může být ještě mnohem tíživější. Čím více našich stinných složek objevíme, tím větším celkem se stáváme. Nemusíme přeskakovat určité vývojové fáze formou urychleného duchovního vývoje, který často slouží k vyhnutí se stínovým stránkám osobnosti nositele. Zmenšujeme pravděpodobnost úniku k použití spirituálního bypassu, abychom díky němu vyletěli rovnou do výšin, které nám zatím nepřísluší. Výhodou přijetí stínu je, že jsme zkrátka autentičtí a více individuální, hůře podléháme manipulaci okolím a zkratkovitým řešením.

Přijde mi důležité, že sám v sobě mohu vidět i lenocha, manipulátora, zbabělce, egoistu toužícího po slávě a penězích a další stíny. Protože pokud všechny tyto postavy příjmu jako součást sebe sama, nemají nade mnou takovou moc, než kdybych je měl jen potlačené v nevědomí.

Když mám lepší chvilky tak je ani neodsuzuji, nehodnotím, ba naopak, snažím se je používat jako další cenné hráče pro pestřejší prožívání života.

Jan Hanzal