Vina, sebatrestanie

Vina je nejčastějším projevem sebetrestání, kterým prodlužujeme výchovné metody starých vzorců naší rodové linie. Děláme to nevědomě, neboť věříme, že je to tak správně. Že jsme špatní, nedostateční, něco nám pořád chybí a nezasloužíme si lásku, ani mít sebe na prvním místě, protože to je špatné.

Tato doba je kouzelná v tom, že se nám všem pěkně hroutí všechny falešné představy o tom, co je správné a co je špatné.

To, co rozhoduje o správnosti a nesprávnosti, je vždycky jen vnitřní pocit. Není to rozum, ani staré přesvědčení, ale naše tělesná kontrolka, která nám v pocitu v těle (intuice je pocit v těle) dává jasně najevo, co je pro nás to jedinečně správné, ačkoli se to venku může zdát jako nemorální, nespolečenské, nevědomé, či jakkoli podivné rozhodnutí.

Jít opět proti tomuto důležitému vnitřnímu pocitu znamená mít strach, že pokud to uděláme podle svého srdce, budeme zavrženi, budeme obviňováni, nebudou nás milovat, nevyhovíme a nepřizpůsobíme se požadavkům okolního světa a zejména v našich vztazích. Zůstaneme sami, opuštění, bez prostředků … a tak raději znovu stáhneme ocas, jak pejsek, co se bojí… a jdeme poslušně následovat motivaci strachu… co na tom, že v tom nejsme spokojení, že v tom nejsme šťastní… dokážeme si to svoje neštěstí skvěle obhájit a lhát si, že je nám v tom dobře, i když není!

A přesně takto vznikají psychické nemoci, úzkosti, fóbie, deprese, panické ataky … duše už neví, jak nás jinak upozornit na to, že jdeme proti sobě a v neustálém strachu žijeme pro ostatní, než pro sebe. Že žijeme ve starých přesvědčeních a vzorcích a namlouváme si, že ten neustálý kompromis, ve kterém nám sice není vůbec dobře, nám přeci vyhovuje, protože bez toho by to podle našich představ, bylo ještě horší… ale nebylo. Blbě je nám jen s tím, co neděláme z radosti a lásky.

A netvrdím, že máme ze všeho vyřadit rozum, nasednout na duhového jednorožce a všechno bude navždy cajk. Kdepak. Musí tu být přítomna rovnováha, nikoli z extrému do extrému. Je dobré zapojit srdce i rozum. Rovnováha je ta třetí cesta, kterou hledáme mezi vyhovět ostatním a udělat kompromis. Ta třetí cesta, ale vyžaduje kreativní práci, zapojení uvědomění a moudrosti, kterou máme každý v sobě, stačí naslouchat.

To rozhodnutí je na každém z nás… atakuje mě to, tak si vezmu prášky a budu dál předstírat, že život, který žiju, bude “jednou v budoucnu” zase fajn. I když přítomnost je zde a je to jediný čas, který existuje. Teď. Nikdy jindy už ten čas nebyl a nebude.

Proč je vina a sebetrestání a sebedestrukce tak výhodná, že ji žijeme tak automaticky? Protože zbavuje zodpovědnosti dospět a učinit nepopulární kroky. Zastat se sebe. Umět ustát sebe ve světě nároků a potřeb jiných lidí. Vyžaduje to sebe-uvědomění. Schopnost jít do konfliktu a správně si nastavit hranice. Pro empatické lidi, kterých je na mé stránce většina, to znamená vzdát se role, ve které se cítí být důležití – role zachránce a houby, která nasává ze svého okolí toxické vlivy druhých lidí a rozdává se až do úplného vyčerpání, protože kdyby to neudělala, měla by co? Opět pocit viny. Řádný spasitel se přeci musí obětovat… než ho definitivně ukřižují, protože jednou řekne NE nebo se ukřižuje sám, až bude dlouhodobě dávat na dluh.

Najít v tom rovnováhu není snadné, ale není to ani nemožné. Stačí jen najít ten nejlepší pocit a úhel pohledu, ve kterém se nemusíme obětovat nikomu a ničemu.

Co nám ale tu jasnost mysli ovlivňuje nejvíc? Je to právě pocit viny, že pokud neudělám to a tamto a půjdu si svou cestou, pak …. doplňte si sami. Vina to je jedno velké NEDOVOLENÍ SI. Já jsem si například nedávno otevřela a pustila, jak moc si ještě nedovoluji být šťastná, pokud vedle mě, v mém okolí, někdo trpí, není šťastný, není zdravý, zatímco já jsem … tak to si nedovolím být šťastná ani já, byť se tak v tu chvíli ale skutečně cítím! Kolikrát jsem se v životě setkala s “Nafrněnou” jak zpívá Bára Poláková… je nafrněná… až moc se jí daří 😁 a začala jsem své úspěchy schovávat, protože říkat to nahlas, to je přeci samochvála, co smrdí… vždycky jsem se cítila vinná a plná studu, když jsem se tak upřímně radovala a projevila naplno svou spokojenost se životem, s tím, co se mi povedlo, když jsem byla zamilovaná a dařilo se mi vše, na co jsem sáhla… vždycky přišla studená sprcha, pak můj vnitřní zákaz, pocit viny, že mě se daří a tím pádem o tom nesmím mluvit před někým komu se nedaří tak dobře … že jsem prostě moc a musím to skrývat.

Typická houba! Nasála jsem do sebe toxickou energii negativního myšlení a odpojení okolí, šla do odpojení od sebe, do pocitu viny, a začala jsem se po chvíli cítit jako oni! Začala jsem ponižovat sebe i své úspěchy, svou radost a štěstí, aby mi bylo blbě, tak jako jim. Aby mě taky přijali a milovali … protože přijatelná jsem byla jen jako nešťastná, nemilovaná, nechtěná, ošklivá princezna se zlatou hvězdou v myším kožíšku, která musí skrývat svou krásu a hvězdu na čele před Kazisvětem. Pak to bylo v pořádku.

Samozřejmě že tohle všechno se jen připomínalo s pocity, které jsem měla jako dítě (zachránce), které chtělo vidět svou maminku (oběť) jen šťastnou, což nešlo, protože tu byl otec (pachatel, viník s pocity viny)… a mě nešlo ji udělat šťastnou, ani jsem nemohla vidět provinilý výraz mého otce… milovala jsem se ho, přestože byl, jaký byl, protože dítě miluje bez podmínek. I když jsem byla z podstaty radostné dítě, stahovala jsem to z nich do smutného dítěte… A vzpomněla jsem si také na situaci v pubertě, kdy jsem byla obzvlášť šťastná, poprvé jsem se platonicky zamilovala, vyhrála jsem hudební soutěž, obletovaná, ceněná, milovaná, přijímaná a těšila jsem se, že další rok pojedu znovu mezi ty samé lidi a znovu se budu tak cítit, poprvé
mezi svými, přejícími a fajn kamarády… a doma přišla ledová sprcha, že nikam už nepojedu… moc jsem se prý změnila, byl tu strach, zda nepropadám nějaké sektě… no byla to jen partička hudebníků, kteří poslouchali stejnou muziku jakou i já, a byli naladění stejně… ale má změna ze smutné holky bez života, do šťastné vysmáté holky způsobila hotový poprask a vlnu strachu. Dnes už jako máma rodiče chápu a nemám jim to za zlé, báli se a nevnímali srdcem, ale strachem. Není divu, že jsem si od té doby projevy štěstí, zamilovanosti a úspěchu nechávala pro sebe a pokud jsem je projevila, bylo zle a přišla studená sprcha.

Teď jsem v podobné situaci – cítím se stejně zamilovaná, chtěná a úspěšná a musela jsem si to otevřít a dovolit to projevovat a nebát se toho. Přestat stahovat opačnou polaritu, která mi to v životě ukazovala, dovolit si milovat bez podmínek, i přesto, že mnoho lidí kolem nás není šťastných a pevně v sobě, i přesto to neobětovat jen proto, aby sw druzí cítili lépe a nesvítilo jim to na jejich nelásku k sobě a vnímání svých domnělých ☝️ neúspěchů – ale to je jen chybný náhled, my všichni jsme na tom stejně a máme stejné možnosti vymanit se z toho nízkého, co nám lže o tom, jak nejsme dost dobří takoví, jací jsme uz teď. Už nejsem houba a nechávám každému co jeho jest i zodpovědnost za svůj život.

Dospěla jsem s dovolením si být šťastná a spokojená a být i v druhém pólu, pokud to tak budu cítit. Jedna strana mince není lepší než druhá! Všechno zde na Zemi je polaritní a dualitní, vše obsahuje v každém okamžiku obě strany mince a záleží jen na nás, zda v tom najdeme svou rovnováhu. Pokud ji nemáme, pak nám to dorovnává okolní svět – moc dávám – moc přijímají… moc se za vše viním – oni vyčítají – já se obhajuji zdánlivě před nimi, ale ve skutečnosti před vlastními výčitkami vůči sobě….

Přestaňme s tím, buďme k sobě upřímní, a naše duše nám nebude muset sdělovat nepříjemnými pocity, že jdeme proti ní a tím proti sobě. Nejsme tu pro sebeobětování, ale pro uvědomění toho, kdo skutečně jsme. Pokud se necháme zdržovat strachem, což alibisticky házíme na ostatní, pak nám žádný čas na lásku a štěstí ani nezbyde.

Miluj proces, miluj sebe v procesu.
Shumavan
www.shumavan.cz

Sledujte události: budou letos jen dvě pro ženy v dubnu a červnu… a jednodenní smíšená ❤️