Jsou lidé, a není jich mezi námi málo, kteří jsou nespokojeni sami se sebou…. Se svou vizáží… svým nosem, svými vlasy, se svou postavou, svým obličejem,….
Mají pocit, že to, jak vypadají není dokonalé… chtějí se přiblížit ideálu…chtějí být dokonalí…Ale proč?????
Kdo určuje pravidla dokonalosti? Komu se chceme v životě přiblížit? Komu se chceme v životě rovnat? Kdo řekl, že náš nos je příliš malý nebo velký? Kdo řekl, že naše postava je špatná, protože by měla mít méně kil nebo naopak více? Kdo určuje, jestli náš obličej je krásný nebo už nikoliv?
Kdo v nás vyvolává pocit nedokonalosti, abychom stále měli pocit, že máme v životě co dohánět? Která autorita našeho života má takovou moc….?
Jsme to pouze my sami….. My sami určujeme svou hodnotu i dokonalost… , jak si vážíme sami sebe …jak se máme rádi….
Pocit vlastní nedokonalosti vyvolává pocity méněcennosti… kdy si začneme myslet, že nejsme hodni ostatních, jelikož jim nedosahujeme…. Nepřibližujeme se jim….a začneme se vydělovat…
Kdo ale řekl, že máme být všichni stejní? Že máme mít stejnou barvu vlasů, stejný typ obličeje, že máme mít právě takovou postavu……?
Dovede si to představit, kdybychom byli všichni stejní….? Já ne…. Vždyť každý člověk je nádherný, právě takový jaký je, bez ohledu na svou vizáž…. Je originálem…. A tato originalita ho činí jedinečným….
Lidi, proč dobrovolně zahazujeme svou originalitu a jedinečnost? Jsme přece úžasné bytosti plnými světla a lásky….Jsme originálem, tak ze sebe nedělejme plagiát…
Není důležité, jak člověk vypadá fyzicky, protože to vždycky pomine, ale kolik lásky a dobra kolem sebe rozsévá… Lidé na nás nevzpomínají proto, že jsme hezcí, ale vzpomenou si na nás proto, že jim s námi bylo dobře…. Že se s námi zasmáli, potěšili, či byli šťastní….
Přestaňme se škatulkovat a začněme se přijímat takoví, jací doopravdy jsme… Každá naše chyba nás činí dokonalými…. Protože právě v naší nedokonalosti je naše dokonalost…originalita. Každá naše chyba nás v životě vede dál k poznání. Proto napravme tuto chybu škatulkování a nespokojenosti….a přijměme poznání…, že jsme dokonalí takoví, jací jsme… právě v tomto okamžiku života…
Pohleďme sami sobě do duše…. A najděme lásku…. Pak se podívejme na ostatní a vězme, že všichni kolem nás mají duši stejnou… plnou lásky….
Začněme přijímat sebe i ostatní pro naši podstatu… zaměřme se na lásku v každém člověku….
Jak jsem řekla, pouze my sami se vydělujeme a pouze my sami můžeme být se sebou spokojení… nikdo jiný to za nás neudělá…. Proto se už rozhodněme a začněme se přijímat a milovat pro nás samotné….
Nepochybujme, že je to správné rozhodnutí… jsme bytosti souznění, poznání, vědění…
Tak vězme… neumět přijímat sami sebe je stejný prohřešek jako neumět přijímat ostatní…
Proč? Protože jsme tu jeden pro druhého, protože jsme všichni spojeni svou podstatou, svou duší- láskou… proto ji hýčkejme a pěstujme jak pro sebe, tak pro ostatní… Přestaňme se vydělovat a přikročme k sobě blíž… otevřeme náruč jeden druhému… dejme si přijetí, pochopení…
A jak začít? Když jdeme po ulici, jsme v obchodě, v zaměstnání či jinde, věnujme úsměv jeden druhému. Úsměv nic nestojí, ale druhého potěší… Úsměv je jako slunce v deštivém dni… rozzáří každou tvář… Prosvětleme své tváře jeden pro druhého…abychom byli sluníčky v dešti…. a lépe se našli…
Jak jsem řekla, pravá dokonalost je v nedokonalosti… proto si nedělejme hlavu, že to nepůjde hned… Když víme, že chyby nás vedou k poznání… pak naše poznání je: „ Máme se rádi takoví, jací jsem v každém okamžiku svého života.“ To si říkejme každý den, a k tomu rozdávejme úsměv každému člověku…
Takže začněme… posílám vám svůj úsměv…..
A teď je řada na vás… pošlete ho dál….
copyright© 2009 Iva Radulayová
http://www.amiresah.cz/