TOXICKÝ STUD – SOBECTVÍ A SEBEOBĚTOVÁNÍ II. ČÁST

Jestliže jsme vyrůstali pod taktovkou manipulace, zneužívání moci, sobectví ve formě plnění potřeb jednomu, nebo oběma rodičům, zatímco naše potřeby a emoce, i hranice, byly zcela potlačeny, nevnímány a zapomenuty, pak je jasné, že manipulace a sobectví je něco, co nám ubližovalo, zraňovalo nás to, nemilovali jsme to, ale nenáviděli a pro svůj budoucí život jsme si to ZAKÁZALI.

Jak jsem psala v první části – jestli vám na chování někoho jiného něco vadí, znamená to, že vy sami si nedovolíte se takto chovat. Nechcete tímto způsobem zraňovat a nechcete tím zraňovat ani sebe, protože toto chování chcete uzamknout a popřít. A pokud se tak zachováte, cítíte ohromný STUD. Stydíte se za sebe, za chování, které jste nenáviděli a které sami používáte, když chcete zaútočit, uniknout, nebo zamrznout. Ty dva způsoby jsem vám popsala jasně v minulé části.

Zamrznutí je chování, které se dá přirovnat k paralýze. Chováte se zjednodušeně řečeno, jako ufoun, jako když je vaše tělo sice přítomno, ale vy jste právě nasedli do talíře a odletěli na vaši domovskou planetu. Ať si vás teď trápí, kdo chce, vy tu nejste. Znáte tu vaši niternou touhu odejít DOMŮ? Znáte ty vaše disociativní úniky z těla, kdykoli došlo k zamrznutí (připomenutí traumatu)? Znáte všechny ty řeči o uzemnění, zatímco vy si připadáte jako z jiné planety? Ta jiná planeta a touha po domově je taky touha odejít z hmoty, do duchovního světa, do světa bez duality… cokoli jen chcete, dosaďte si… prostě si to taky chcete co nejrychleji odbýt, nebýt v těle, jste MIMO a tam je vám nejlépe. Vymýšlíte si odmalička svůj svět, ve kterém jste v bezpečí. A pak se vrátíte zpět do těla a dualita tohoto světa vás zraňuje… tak proč si zase neodskočit. Disociace je i stav roztržitosti, zmatenosti, který nechápete, například když si jdete něco nakoupit, nebo žijete permanentně ve stavu denního snění, kdy vám úplně uniká reálný život a přítomný okamžik. Ono totiž ten slavný přítomný okamžik, o kterém tu všichni mluvíme, to je BYTÍ V TĚLE. A pokud jsem ufounek, tak bytí v těle, je to poslední, co mě tak nějak zajímá. Takže sním svůj sen…. a přítomný okamžik to je něco, co znám jen na krátkou chvíli. Děje se to například i ve chvíli, kdy se něco nového učíme, najednou jsme mimo… protože nám něco připomíná staré trauma a tím pádem se okamžitě oddělíme od reality, aby to nebolelo. To jsem popisovala (a tohle je popisovaná teorie mnoha odborníků) – oběť, která se oddělí od své bolesti zamrznutím, odejde z těla a bolest necítí.

A TAK TU MÁME ZÁKAZ… zákaz pro SOBECTVÍ jakéhokoli druhu. Zato máme svolení pro SEBEOBĚTOVÁNÍ. To je takový protipól pro sobectví.

My všichni se do duality rodíme s potenciálem všeho. My si tu můžeme zahrát na všechny póly, na všechny role, na cokoli chceme, na dobré i na zlé. Proto se jako čisté vědomí rodíme do světa, kde můžeme rozvinout potenciál všech vlastností, které jsou přirozené lidem. Vlivem výchovy našich rodičů a od určitého věku (školního) hlavně vlivem společnosti si rozštěpíme tyto vlastnosti na dobré a na špatné. Ty dobré, znamenají soubor vlastností, které byly oceňovány rodiči a společností a umožnily nám v dualitě přežít, tudíž je ukazuje v popředí jako vědomí – jako světlo. Ty špatné, které nám byly zakázány, nebo jsme si je vlivem výchovy zakázali my, hodíme do nevědomí, potlačíme je – jako stín.

V případě toxického studu versus narcistická výchova, je sobectví ve stínu a sebeobětování je ve světle. Obojí je MASKA. Nejste to vy, nijak vás to nedefinuje, ale vaše mysl, která je plná vzorců (programů), kterým věříte, vám říká, že ano. Proto žijete celý život v rozporech, kterým říkáme vnitřní konflikt. Ta vědomá složka, kterou se prezentujete světu v rámci výhod přežití, se uvnitř dohaduje s tou nevědomou, která chce také uznat a přijmout. Jenže jak přijmout toho sobeckého magora, co si na vás chladil žáhu, jak ho přijmout a jak ho nepopírat, uznat a přijmout, když se jako sobecký magor, zachovám já sama, aniž bych si to uvědomila? To už je ten oříšek, který není nic jiného, než jen cesta k odpuštění toxickému rodiči i sobě.

Proto říkám, že způsob, který se mi osvědčil v mém vlastním léčení je něco, čemu říkám PROŽITÍ EXTRÉMU. Stejně jako jsem si jeden rok ve svém životě stoupla vědomě do aktivit, které ve mě probouzely strach a zkoušela je, tak v roce, kdy se mi začal otevírat toxický stud jako téma, jsem se vědomě postavila do role SOBCE a přestala se obětovat pro druhé.

SEBEOBĚTOVÁNÍ se v naší rodové linii ze strany maminky táhne jak smradlavý syreček. Jestli máte osobní antipatii vůči mé práci a říkáte mi, že si tu chci stěžovat a být za oběť nějakého příběhu, který mě už málo zajímá, chci vám jen říct, že moje maminka všechny mé práce čte a když mi tento týden blahopřála k svátku, hodně jsme se u toho i nasmály, protože ona dobře ví, že RODIČE ZA NIC NEOBVIŇUJI A VÍM DOBŘE, ŽE VŠECHNO, CO SE KDY STALO BYLO JEN V MŮJ PROSPĚCH. Ale o to v této sérii vůbec neběží. Tady jde o pravdivost k emocím, o tom přestat bagatelizovat, co jsme v tom cítili a potřebovali a ukázat to světu. Nikoli jako já jsem tady oběť, ale jako TADY JSEM A TOTO JE MOU SOUČÁSTÍ, UŽ SE ZA TO NESTYDÍM A NESTYDÍM SE ANI ZA SEBE, ŽE JÁ JSEM TA CHYBA.

Sebeobětování je taková naše rodinná maska a vzorec, který si neseme jako ženy po staletí. Naši moudří muži pak v linii hrají role sobců, narcisů, manipulantů. Celou linií upřednostňujeme muže nad ženou, jejich potřeby stavíme nad vlastní, bratr je důležitější než sestra, ulehčujeme jim to tím, že na sebe bereme těžší břemena, muž je nezodpovědný bohém, žena je zodpovědná udřená svatá kráva. Celou tu linii léčím tím, že jsem první žena, která z toho vzorce sebeobětování vědomě vystoupila navzdory velkým strachům, že mě už nikdy nebude žádný muž (sobec) chtít. Že lepší sobecký, přijímající a nedávající muž, než žádný muž. To si žádá velkou odvahu, protože to znamená jít do extrému SOBCE a zahrát si na tu roli vědomě i s tím, že vás mnoho lidí opustí, ale současně tím získáte mnohem víc, protože do vašeho života přijdou lidé, kteří vás skutečně ZŘÍ.

Takže posledních půl roku mi mnoho lidí říká, že jsem se změnila a jsem jiná než dřív. Rádi by mě měli pořád za svatou a sebeobětující se, ale já si teď dovoluji chovat se sobecky. Mé staré já se na návštěvách staralo o děti kamarádek, teď si tam sednu a piju kávu, nebo pivko a jejich děti neřeším. Už nezvu všechny k nám, nepobíhám kolem nich, a vyčerpaná tři dny nespím po jejich odjezdu. Teď je nepozvu vůbec, nebo když přijedou, nechávám to na nich. Nezachraňuji svého bratra od jeho zodpovědnosti, sedím si na rukách i na nohách a nechávám ho žít a aby si to zařídil sám, mimochodem nikdy se mě o to ani neprosil, takže jsem se chovala arogantně v rámci sebeobětování, když jsem mu podle vzorce žen naší linie pomáhala a ulehčovala mu vše, jenom proto, že jsem tak byla naučená. Spousta mých sebeobětování bylo velmi arogantních a nadřazených i když se to tvářilo jako nejsvatější na světě. Nyní nechávám lidem jejich zodpovědnost, ulehčuji sobě a přiznám to pravdivě. To mi dovoluje ulevit sobě a být tu pro sebe a hlavně mít čas na to, co je skutečně důležité.

A proč to dělám? Protože soustavným sebeobětováním jsem nikdy nemyslela na to, zda z toho mám radost a dělám to z lásky. Dělala jsem to především z povinnosti a pak jsem z toho měla někdy i malinkou radost. Mnohdy jsem ale obětovala svůj čas, energii opravdu z lásky a z toho, že jsem měla upřímnou radost a to jsem potom nebrala jako sebeobětování, ale jako autentickou rovnovážnou cestu. K té se dopracovávám i tady. Ale nejdříve chci zjistit, co vlastně dělám z radosti i s láskou a co dělám z povinnosti a strachu. Chci to objevovat a nacházet v tom rovnováhu, čili z extrému, kdy si zkouším druhou rovinu sobectví, dojít do rovnováhy, kdy nemusím být ani sobec, natož svatá a sebeobětující se. Proto to vědomě dělám.

A vyrovnávám se i s tím, že se za to, co dělám, ještě občas STYDÍM… a tím pádem se mi to ukazuje ještě i venku, že mě lidé za mé nové postoje, a že jsme se změnila, sem tam ještě odsuzují. To vše přijímám a jen si to uvědomuji. Nejvíce mi na tom dochází, jak moc mnou lidé vždy manipulovali přes můj toxický stud. Právě přes tento pocit studu, že se nějak chovám, jak se jim nehodí do krámu, protože když jsem se zastyděla, pak jsem většinou okamžitě začala dělat opět vyhovující věci, abych se jim zpět zavděčila a získala opět jejich přízeň. To vedlo opět k sebeobětování. K tomu, že jsem začala opět dělat něco z povinnosti, ale nikoli z lásky k sobě a z lásky k nim, ani z radosti. Teď si uvědomuji, že kdokoli mě za mé nové sobecké já, odsoudí, ten mě ve skutečnosti nevidí. A nevidí ani sám sebe. Neboť jsem psala v úvodu, NIKDY SI MÉ NOVÉ CHOVÁNÍ NEDOVOLÍ a jede ve stejném režimu sebeobětování se. Tím se staví arogantně nade mě, chce být nadřazen, stejně jako jsem byla léta nadřazena já mému narcistnímu rodiči a vůči jeho chování.

PROČ TO TEDY VĚDOMĚ DĚLÁM – PROTOŽE I TAK HLEDÁM CESTU K NARCISTNÍMU RODIČI A K ODPUŠTĚNÍ. TAK HLEDÁM CESTU K ODPUŠTĚNÍ SOBĚ. TAK NACHÁZÍM PRO SVOU SOBECKOST A NADŘAZENOST V CHOVÁNÍ SEBEOBĚTOVÁNÍM SE, JEDNO VELKÉ POCHOPENÍ A LÁSKU PRO SEBE A MÉHO NARCISTNÍHO RODIČE, KTERÉHO TÍM VÍCE CHÁPU A NACHÁZÍM SI K NĚMU TAK CESTU. A PŘEDEVŠÍM CESTU K VELKÉMU ODPUŠTĚNÍ JEMU, SOBĚ I NÁM OBĚMA. A NEJEN TO, K ODPUŠTĚNÍ, KTERÉ JE POTŘEBA UDĚLIT CELÉMU NAŠEMU RODU A TÍM TO CELÉ PROPUSTIT A VYLÉČIT.

A já vím, že to zvládnu. A nejen pro sebe, ale i pro ostatní, kteří v tom najdou svou cestu. To je něco, co následuji a proto to dělám.

Nedávno jsem ve filmu slyšela tyto věty:

Je to nejhodnější člověk, kterého znám, proto ty budeš muset být za špatného a říkat NE za něj, abys ho tím ochránil.

A díky těmto větám jsem něco významného pochopila. Pochopila jsem význam hranic. Pochopila jsem také, že někdy na sebe musím vzít roli toho špatného, abych ochránila sebe i své nejbližší. Někdy musím říkat NE protože tím chráním nejen sebe, ale také to, co je mi nejdražší. Navenek to může být sobecké, ale tím, že obětuji samu sebe, pro něco, z čeho nemám ani radost a necítím v tom konání lásku, to není nic jiného, než akt plný nelásky a strachu. Tím mi definitivně padla maska svatosti a sebeobětování se. To neznamená, že se někomu nebudu s láskou věnovat, naopak, teď se mé činy zakládají na tom, že z nich mám upřímnou radost a CHCI je pro sebe i pro dobro druhých lidí udělat. Neobětuji v tom sebe. Nejsem oběť. Jsem tvůrce lásky a radosti, ať mi v tu chvíli dá každý jakou chce nálepku, jen člověk, který chce vidět, mě v tom skutečně ZŘÍ… ale nejdřív to musím udělat vždy pro sebe.

I za cenu, že na mě bude celá ta komunita svatých, kterých se to nejvíc dotýká, a kterých je tu v osobním rozvoji, jak hub po dešti, pořádně nasraná. Beru na sebe to riziko. Protože vím, že už to nade mnou nemá moc. Ani manipulace studem.

Ještě bych k tomu přidala jedno uvědomění.
Pro lidi, co mě milují a zří mě jsem se často chovala jako sobec. Upřednostňovala jsem jako i v dětství potřeby narcise, lidi,co si mou energii a čas nezasloužili.Tam jsem byla nejobětavější, protože jsem si je chtěla koupit a najít si tak, cestu k toxickému rodiči. Jako cesta ke smíření a odpuštění to ale nefunguje. Musí to být přesně naopak.

Proto si dnes DOVOLME chovat se tak, abychom nepopírali SEBE. Dělejme to ze srdce, které má LEV v sobě. Pro radost a lásku k sobě. Pro pravdivost. Nikoli pro falešné v nás. Tak najdeme cestu ke smíření. Přes SEBE. Nikoli přes ostatní. Přes sebeobětování. Oni nám v tom jen pomáhají, ale žít to musíme my.

Všem vám tu autentickou cestu přeji ze srdce prožít. Se vším, co patří k našemu lidství a životu tady a teď na Zemi.

Shumavan