Prečo sme smutní, nie sme spokojní so svojim životom, hneváme sa? Nevnímame božské v sebe, ale sme sústredení na vonkajší svet.
Směřování k Božskému vypadá jako nepřetržitý cit lásky k tomu, co leží v základu viditelného světa, k tomu, co leží v základu světa neviditelného, a k tomu, co se nachází za hranicemi času a všech světů. Jednoduše
řečeno, je to umění nepřetržitě milovat celý svět, včetně lidí se všemi jejich nedostatky, a taktéž umění milovat sebe a svůj osud, ať by byl jakýkoliv. Nesmíme si plést Božské s náboženským. Náboženská pravidla nám pomáhají pocítit lásku k Bohu, ale tyto pojmy jsou vykládány lidmi, tj. mohou být správné z hlediska obsahu, ale vždy budou nepřesné z hlediska formy. Když je v duši málo lásky, zesiluje se závislost na povrchních okamžicích, na formě. A tehdy se dogmata, obřady, ideje, principy stávají důležitější než bezprostřední směřování ke Stvořiteli. Pokud člověk neumí milovat, pak není jeho energie spotřebovávána na obsah a rozvoj, ale na formu, která se stává prudce agresivní. A tehdy se vnější náboženská odlišnost stává zdrojem fanatismu, nepochopení a nepřijetí. Čím rychleji ztrácíme obsah (a podstatou obsahu celého Vesmíru je Stvořitel), tím silněji směřujeme k formě, tj. k povrchnímu lidskému štěstí, a tím agresivnější se stává naše duše.
S.N.Lazarev, Diagnostika karmy X
www.sergej-lazarev.cz
