Snaha vyhovět, přizpůsobit se, náležet k někomu (i skupině stejně smýšlejících lidí) a něčemu, tak abychom to měli stejně a podobali se, přehnaná obětavost, extrémní pochopení pro druhé (ale pro sebe ne)… souvisí se zdravou sebeúctou.
Sebeúcta není ten samý pojem, co sebevědomí, souvisí spíše s vnitřním hodnotovým systémem, s přijetím sebe sama, schopností sebereflexe, tedy přijetím zodpovědnosti za své chyby bez zbytečného kritizování a obviňování, či studu. Její základy pokládáme, kde jinde než v dětství, a to na základě přijetí či odmítání 
rodičů, jejich postoji k pochvale a kritice a budování hodnotového systému včetně zdravých hranic.
Máme tu několik mylných vzorců:
1. Pokud vyhovím všem a budu se vším souhlasit, pocítím konečně přijetí a lásku.
O tom, že tím si jejich úctu a lásku nezískáme, není pochyb, budou mít namísto toho sklony nás využívat, protože ví, že u nás jim to projde. Tam, kde jsou hranice jasné a umíme říkat NE, pokud s něčím nesouhlasíme, je namísto toho respekt a úcta. Pokud se cítíme být využíváni, pak to není chyba ostatních lidí, ale využíváme jen sami sebe, abychom budovali dál falešný obraz sebe sama, jako nekonečného dobráka. K těm, kteří umí dávat hranice, pociťujeme odpor a máme je za sobce, neboť, jak už jsem psala v dřívějších článcích: nejvíce v odporu máme to chování, které si nechceme dovolit my sami, ale podvědomě tušíme, že je to jediná cesta ven z našeho toxického vzorce.
2. Samochvála smrdí.
Umět pochválit sebe sama by mělo patřit k základním dovednostem, které bychom měli vštípit našim dětem od začátku. Je však třeba znát důležité pravidlo a tím je: Nevytvářet závislost na osobě, která pochvalu uděluje. Je to jako s čímkoli vnějším, pokud si vytvoříme závislost na vnějším zdroji pochvaly a vnějších zdrojích všeobecně, a nenaučíme se pochválit se sami, bude nás náš celoživotní vzorec hnát za vnějšími zdroji, lidmi a okolnostmi, kterými budeme sytit něco, jako bezedný hrnec, který nám nikdy nepřinese naplnění. Vše hodnotné totiž přichází zevnitř. Jako rodič tedy vyjadřuji svůj pocit, nehodnotím dítě samotné, a učím ho, aby se vyjádřilo k tomu, co vytvořilo, samostatně. Je velký rozdíl v tom, když řeknu, přestaň se kritizovat a když vyjádřím: mám pocit, že jsi k sobě dost kritický. Vychvalování výkonů, které vede k nedostatku sebereflexe je to samé, jako neustálá kritika… pozornost je vedena k tomu, kdo vychvaluje, či kritizuje. My chceme, aby se dítě naučilo zhodnotit vše, co dělá i nedělá samostatně a skrze svůj vlastní pocit, či úhel pohledu, který může kdykoli měnit. Umět se pochválit a stejně tak uznat svou chybu, a přijmout za to zodpovědnost a budovat své vnitřní hodnoty, aniž bychom se v tom dlouze přehrabovali, je zdravé. Vina, stud, kritika a narcistické vychvalování je opakem zdravých návyků.
3. Houba, aneb přijímám zodpovědnost za to, jak se cítí ostatní, protože sobě přikládám velkou důležitost v tom, že jim musím pomáhat cítit se lépe i když mě je potom hůř a hůř a jsem z toho vyčerpaný/vyčerpaná.
Ne, opravdu nemáme tu moc, učinit někoho šťastným. To je velká iluze. Štěstí je stav mysli. Nic víc. Pokud se někdo rozhodne být nešťastný, závidět, žárlit, kopat kolem sebe, být věčně nespokojený, negativní a kritizující, nepomůže mu od jeho rozhodnutí setrvávat v této krajině myšlení, ani kdybyste byli vyšlechtění kříženci sluníčka, Ježíška a andílka. Stav mysli je rozhodnutím, jakými myšlenkami se chceme probírat a dávat jim důležitost. Jestli toxickými, nebo zdravými. Jestli v ní podporujeme programy, které nás sráží níž a níž a nebo programy, které nás pozvedávají a dávají nám možnost proměny v tu nejlepší verzi nás samotných, kterou dokážeme být tady a teď ve svém jedinečném tempu. A emoce jdou ruku v ruce se stavem mysli, čili i ty, jak přijdou i odchází a my je můžeme také vždy propustit a nechat je, ať se spolu s programy řeší samy.
A pokud chceme přebírat emoce jiných lidí za své, je to volba. Stejně, jako je házet na ostatní, kteří je buď přijmou, nebo nám je nechají. Rozhodně tím, ale nikomu nepomůžeme a sobě ubereme jen energii, kterou potřebujeme pro svůj život a růst. Kdo má nespokojené myšlenky šíří kolem sebe nespokojenost, kdo má laskavé myšlenky, a zejména o sobě, šíří kolem sebe laskavost. Kdo si sám sebe váží a respektuje se, toho si váží i ostatní a respektují ho. A ti, kteří tak nečiní, si jen nedovolí vážit si sebe a respektovat sebe. Mají však úplně stejné možnosti, jako všichni ostatní.
Je to jen jejich boj. A vy se k boji nepřidávejte. Ani ho nesuďte. Prostě jděte dál v neutrálním postoji a s vědomím, že je všechno jak má být. I tohle je větší, než jste vy.
A základ udělat někoho šťastným a spadnout k němu do jeho bahna, jen aby tam nebyl sám, i když vám je dobře, je jen snaha dítěte vysvobodit maminku, nebo tatínka, kteří trpěli a vy jste se cítili bezmocní, neboť jejich emoční pohoda či nepohoda, ovlivňovala i vás.
Dovolte si být konečně šťastní i když ti kolem vás nejsou a buďte sluncem, které jim svítí na cestu a ukazuje, že to jde i takhle!
Samozřejmě i s vědomím, že jim vaše světlo svítí na ty největší stíny a frustrace, pro které upadnete v nemilost.
Klidně si to dovolte být v nemilosti avšak dívejte se i sebereflexí, co za stíny vytahuje tohle vyzařování i vám. Vše má vždy dvě strany jedné mince.
4. Máte pocit, že každému něco dlužíte a omlouváte se za to, že vůbec jste, i když jste neudělali nic špatného. Dokonce i za své štěstí. Máte strach z kritiky a konfliktu.
Nikomu nic nejsme dlužni. Vše život vyrovnává sám a spravedlivě. Dokud sami nedojdete k rovnováze a budete se pořád obviňovat a stydět se za to, že nejste DOST, čeká vás to zrcadlově i venku, dokud nepochopíte, že o tom jen dávat a obětovat se, život opravdu není. Důvodem proč neradi přijímáme je opět pocit dluhu, my se ale můžeme učit i to, že dáváme přijímáním, a že to přináší velkou radost i dávajícímu, pokud jsou misky vah srovnávány láskyplně a s úctou k sobě a svým vnitřním hodnotám.
5. Pro dobrotu na žebrotu
Zranitelnost a schopnost pravdivě druhým lidem, ale především sobě, přiznat, že se nás něco dotklo a vyvolalo to v nás strach.
Pravdivá komunikace a sebereflexe je základem pro budování sebeúcty a úcty k druhým lidem. Žít sebe a současně respektovat ostatní je otázka schopnosti rozlišovat vnitřní pravdu a vnitřní hodnoty, stát si za nimi pevně, ale současně je nikomu dalšímu nevnucovat ani o nich nepřesvědčovat ostatní.
To je to známé pro dobrotu na žebrotu, kdy možná asi “morální” pravdu máte, ale pokud ji předložíte někomu dříve, než k tomu dozraje sám za sebe, dostanete brzy pořádnou facku, vše se obrátí proti vám a budete za špatné, a to za to, že jste se snažili zasahovat tam, kde jste neměli co dělat, jinými slovy snažili jste se pomáhat tam, kde o vaši “pomoc” nikdo nestál, nebo zasahovat do zkušenosti a lekce, kterou daný člověk ještě potřeboval, aby si na to mohl přijít sám a vnitřně, nikoli přes vás. Nikomu nemáme právo radit, co má dělat, dávat nevyžádané rady ani se snažit urychlit mu vývoj a převzít za něj zodpovědnost a jeho lekce. To je na každém z nás. Pokud už se dostanete tam, že jste zase ti špatní, přijměte lekci NEZASAHOVÁNÍ a přestaňte ostatní neustále vychovávat jako velká matka rodu.
Hesla zní: Je to na nich. Učím se nezasahovat. Nestahuji to do sebe jako houba. Musím trpělivě přihlížet jejich lekcím a přijímat klidně i svou bezmoc. Je to větší než já, nemá na to právo myslet si, že to vím lépe. Učit se nevědět a nic s tím nedělat. Pokud jsem požádán o pomoc, konám. Pokud ne, nevměšuji se.
Buduji tak úctu k sobě, ale také úctu k ostatním živým bytostem a jejich cestě, o které nevím nic. Mám už tak dost práce s tou svou a na tu se mám zaměřit. To není sobecké, to je zdravé.
Krásné léto života v úctě drazí moji, dovolte si zářit a žít tak, jak chcete vy, bez ohledu na svoje vnitřní soudy, které se vám projektují i venku skrze ostatní ❤️
Veronika
zdroj: Shumavan