SEBESTŘEDNOST A SEBELÁSKA

Sebestřednost a sebeláska jsou slova, která často mohou vyvolávat negativní reakci. Je přece neskromné a egoistické myslet jen na sebe. Je důležité a společensky žádoucí umět dělat kompromisy a myslet i na druhé. Vyplatí se ale tuto zkušenost prozkoumat. Když si dovolíme mít se rádi a myslet na sebe, často zjistíme, že pokud se dostatečně nestaráme o sebe, nejsme schopni se starat ani o ostatní. Dokud nezačneme milovat sama sebe, nemůžeme milovat v plné míře nikoho, protože předtím jsme „plnou míru“ neznali. Kompromisy na úkor vlastních potřeb jsou bolestivé. Se sebeláskou ale vycházejí z pocitu vlastního vnitřního naplnění a skutečné chuti druhému vyjít vstříc.

Nejvyšší formy altruismu je schopen člověk, který s ním začíná právě vůči sobě. Dělají nám radost. Sebeláska je základem vnitřní spokojenosti, jistoty a úspěchů a opravdu kvalitních vztahů s okolím. Naše problémy, nemoci a neuspokojivé životní situace vycházejí na nejhlubší úrovni z negativního vztahu k sobě samým. Žijeme stále dědictvím křesťanské společnosti a řadu vzorců jsme přejali, nyní ale také žijeme v mimořádné době, kdy máme možnost se jich zbavit a přeprogramovat. Sebestřednost znamená „vnímat sebe sama jako střed svého světa“ a „pobývat ve svém středu“. Člověk přebývající ve svém středu si je lépe vědom sebe sama – svých potřeb, talentů a schopností, je tedy sebevědomý. Sebevědomí dává velkou vnitřní jistotu, pevnou půdu pod nohama.

Snižuje pravděpodobnost, že by se jedinec nechal přemluvit k něčemu, co je proti jeho vůli, hodnotám a je pro něj nevýhodné a oslabující. Svou lidskou hodnotu nemusí dokazovat, je přirozenou součástí jeho integrity. Sebestřednost je vlastní malým dětem a v rámci výchovy se ji tvrdě odnaučují, aby vyhovovaly společenským normám. V dospělosti při osobním rozvoji se ji lidé zase snaží získávat zpět, neboť zjistili, že pociťovaná vnitřní nepohoda, vychází právě z přílišného soustředění na vše kolem, jen ne na sebe. Sebeláska znamená uvědomit si vše, co k nám patří – veškeré potřeby, talenty a tvořivost. Také chyby, či charakterové nedostatky. Nemusí být jednoduché vidět se v pravém světle a ještě se přijmout. Přirozenou sebelásku v dětství zatlačila do pozadí výchovná kritika, která v nás vypěstovala sebekritiku, našeho průvodce v dospělém životě. Jedinou odpovědí na sebekritiku je tedy sebeláska a nastolíme tak opět rovnováhu.

Co nám dala běžná výchova?

„Hlas rodičů, který dítě denně slýchá, se stane jeho vnitřním hlasem v dospělosti.“ Když dítě dostane často pocítit, že toho dělá tolik nedostatečně a špatně, postupně začne věřit, že je nedostatečné a špatné. Je to bolestná zkušenost, ale dítě ji nezpochybní, protože to říkají ti největší, kterými jsou jeho rodiče. Začne „chápat“, že mnohé věci nikdy nedokáže, a pravděpodobně se o ně proto pak ani nepokusí. Přestane dělat „nebezpečné“ věci. Do mnohých situací vstupuje s „vědomím“, že je nešikovné a zlobivé. Nezávisle na tom, jestli je dítě přizpůsobivé nebo rebelující, se v něm usadí zkreslená představa o sobě a konflikt se skutečnými potřebami, které se v průběhu života stále, byť jen tiše, ozývají. Vede to k opakovanému vnitřnímu pnutí, které se navenek projevuje nejistým chováním a neschopností se správně rozhodovat. Mám zůstat v práci, nebo ji změnit? Mám nechat šéfa, aby se mnou takhle mluvil? Mám tolerovat partnerovo chování? Mohu se změnit? Můžu říct, co cítím? Mám vůbec právo žít podle svých představ? Odpovědi na tyto otázky mohou být snadné u druhých, ale u sebe můžeme bez sebelásky upadat do velké nejistoty. Pěstování zdravé sebelásky v dospělosti pomáhá k návratu do přirozeného stavu, který byl na začátku každého života. Charakterizuje ho samozřejmé projevování sebe sama bez pocitů viny, či zbytečného rebelování.
K tomu potřebujeme:
posilovat pocit, že tak jak jsme, jsme v pořádku
přestat (nad sebou) vynášet soudy.
Pomůže k tomu rozhodnutí ke změně a vlastní pevná vůle. Všechny naučené postoje se můžeme přeučit. Pokud se do změny pustíme, dobrého konce se určitě dobereme.

Jak posilovat sebelásku?
Sebeláska je souhrn konkrétních činů, kdy si otevřeně dáváme najevo, že se máme rádi, stojíme sami za sebou, vědomě jednáme ve svém vlastním zájmu a zároveň nezpůsobujeme záměrně újmu druhým lidem. K tomu je třeba disciplína, protože staré programy sebeodmítání se jistě připomenou. Disciplínu je třeba používat novým způsobem – udržovat v rovnováze se sebeláskou. Disciplinovaně si dávat lásku a laskavě se udržovat v disciplíně.
Kde se sebeláskou začít? Nejlépe tam, kde o sobě pochybujeme. Často se to týká těla a vzhledu, inteligence a profesních schopností, partnerských a rodičovských kvalit a především sebe sama jako člověka. Začít sebe sama teď a tady přijímat.
Většina lidí v hloubi duše ví, že to, co dělají, „myslí dobře“ a dělají to nejlepší, co umí. Je tedy třeba začít skutečně věřit a vyzařovat jistotu, že to také dost dobré JE. Přestat se podceňovat, podsouvat si zlé úmysly. To přináší úlevu a možnost ocenit, co všechno jsme už dobře udělali. Je celá řada skutků a rozhodnutí, na která můžeme být právem pyšní. Také se tím otvírá možnost všimnout si bez obav svých chyb a pak své chybné chování měnit. Lidé jsou schopní velkých pozitivních změn, když vědí, že jejich přiznané chyby nikdo nepotrestá.
Překonávat strach z rozhodnutí. Rozhodnutí je třeba udělat – nejlépe to správné, ale často hlavně nějaké. Po několika důležitých rozhodnutích přichází větší sebejistota a zkušenost se sebou jako kompetentním člověkem, oprávněným řídit svůj život.
Je třeba umět říkat „ne“ v nevyhovujících situacích. „Ne“ vytváří společně s „ano“ rovnováhu a bez něj žije většina lidí v „tichém nesouhlasu“. Při odmítnutí je třeba stát si za svým rozhodnutím i s případnými důsledky. Zkušenost kdy si „ne“ dobře ustojíme, dodává pocit sebejistoty.
Zastavovat destruktivní sebekritiku. Naše mysl má navyklý způsob smýšlení a zcela automaticky ho spustí, když se dopustíme reálné, nebo domnělé chyby. Je třeba si toho mechanismu vědomě všímat a mysl jednoduše zastavovat a učit ji myslet pozitivněji o sobě sama i druhých. Často to bývá největší výzva v celém procesu učení se sebelásce.
Naučit se odpouštět si chyby. Pokud se chyb dopustíme, můžeme si je uvědomit, rozhodnout se pro příště jinak, a. svůj přestupek nezveličujeme. Mnoho chyb ani chybami není, ale jen nedorozuměním, které vznikne na základě různých očekávání a chápání situace.

Co sebeláska přináší do života?

Sebeláska uhlazuje cestu.
Zjednodušuje strukturu naší osobnosti, zklidňuje emoce, pomáhá vidět běžné denní situace v jednoduchosti a poskytuje nám překvapivě jednoduchá řešení.
Je snazší se postavit těžkostem.
Člověk se stává odolnějším, odvážnějším, odpovědnějším a také laskavějším a chápavějším vůči sobě i ostatním.
Může se stát, že se zcela nenásilně změní jeho koníčky.
Vztahy se buď vyvinou do hloubky, nebo skončí.
Je možné, že se změní práce, pokud ta stávající nepřináší dostatek spokojenosti.
Sebeláska znamená nástup na cestu k sobě sama a svým hodnotám.
Dostaví se obrovská úleva, protože nejhlubším přáním každého člověka je mít dovoleno přijímat sám sebe.
V kontaktu a míru se sebou jsme „doma“ a v bezpečí a život se může odvíjet příjemným způsobem.
Sebeláska i v dospělosti zcela mimoděk vede k dětské hravosti a intenzivnějšímu prožívání.