Pustit se…

Jednak je to nějaký náš velký sen, něco po čem toužíme a přitahuje nás to jako magnet. Druhak je pod tímto snem, velký strach, nějaký silný mentální program, kterému věříme silněji, než čemukoli jinému. Z mé zkušenosti je to silný rodový program (přesvědčení), který sebou nesou generace našich předků.

Vaším největším snem a životní touhou může být například úplná rodina a šťastné partnerství. Daří se vám v mnoha životních oblastech, v pracovní a finanční oblasti se vám daří vše na co sáhnete, nemusíte se tu nijak více snažit, všechno plyne a vychází, a vy na tom přitom nelpíte, dali byste všechen úspěch světa za to, aby se vám podařilo udržet si doma partnerství a naplnit svou představu. Vše, co je v neutrálu, plyne samo a to, na čem lpíme a nedovedeme to pustit, je jako na emocionální houpačce, buď v boji, nebo zraňování, chvíli zase v klidných vodách a naději, že to půjde.

Proč je tak těžké pustit nevyhovující vztah, nebo naplnit tuto představu? Jednak proto, že představy často přináší neustálé utrpení, když se neplní a přitom se na nich silně lpí. Druhak proto, že pustit to nevyhovující, znamená sejít do hlubin silného strachu. Například zůstat sám/sama. A ještě hlouběji v zástupu předků a našeho rodu, kdy například všechny ženy v rodu před námi, žily ve vztahu bez lásky, avšak se silným přesvědčením, že bez muže by to samy nezvládly (často samozřejmě i z důvodu materiálního přežití), proto musí vydržet všechno, i zacházení bez sebeúcty a lásky. Stejné přesvědčení si pak neseme i my a proto není vůbec snadné pustit takové lpění, byť už není důvod prožívat jakékoli utrpení, máme ohromný strach se pustit a odevzdat se něčemu novému.

Náš sen může být i to, neprožívat už strach, nebát se vlivu zvenčí, že má nad námi kdokoli jiný nějakou moc a je silnější, než my.
A pod tím stojí generace předků, kterým vlivy zvenku, buď režim, nebo jiná vnější síla, vzala vše a strach s nesvobodou i přesvědčením, že je venku někdo silnější a mocnější, drží ohromný strach z toho pustit své obavy. Neboť mít obavy, znamená být obezřetný a v neustálé kontrole nad vnějším světem. Proto je těžké pustit své strachy, neboť by to znamenalo nemít kontrolu a “moc” nad vlivy zvenčí.

Můžete si dosadit cokoli svého.

Když něco takzvaně nejde pustit, znamená to, že to ještě nechceme pustit.

Sama k sobě užívám ženskou jemnost a soucit, pokud v dané oblasti ještě jedu v nějakém mentálním utrpení (ano všechno je jen v hlavě, protože v přítomném okamžiku všechno zmizí a je klid). Vím, že všechno má svůj čas a musí to ve mě dozrát. Současně užívám i mužské části, která je přísnější a dodržuje určitý řád, tedy nenechá mě neustále jen vnitřně rozjímat, ale ukáže mi to, jak to žít venku. Nedělá kompromisy. Takže nejde znamená nechci i kdybych si ráda namlouvala něco iluzorního. Samotný odpor a vzdor vůči tomu, co stejně vnitřně cítím a vím, totiž znamená vždy jen to, že jsem ťukla hřebíček o hlavičku. Vnitřní autorita mi dá určité mantinely, abych nevěnovala pozornost “problému”, současně je tu ale jemnost a velký soucit k tomu, že jde o velmi hluboké strachy, které si vyžadují čas a trpělivost.

Pokud se vám neustále v nějaké oblasti nedaří pouštět a mít to na háku, buďte trpěliví a sledujte, kde vás mysl zachytává, v jakých přesvědčeních (programech). Tato přesvědčení jsou na 100% nepravdivá a nemají s vámi nic společného. Nijak vás nedefinují. Už jen to, že je vytáhnete na světlo, je důležitým mezikrokem k propuštění všeho, co už ve svém životě nechcete žít. Spolu s tím se rozpouští i představy, které jsou také iluzorní a kde zjistíte, že ve skutečnosti možná potřebujete něco úplně jiného, než naplnění této představy. To se týká financí, těla, vztahů…. čehokoli.

A ještě jedna věc. Nesrovnávejte a nesrovnávejte se. To, co někomu připadá snadné a banální, může být vaše extra rodovka jobovka, strašidelných rozměrů, která vám nedá spát, zatímco vám připadá neuvěřitelné držet si to, kde se zachytává do utrpení někdo jiný.

Projevujme si proto vzájemně soucit a jemnost, současně však i právo dát přiměřenou hranici a nepřebírat si cokoli, co nám nepatří, na sebe. Máme dost práce se svými hlubinami, a osekáváním toho, kým vším nejsme a nikdy jsme nebyli, abychom se sami probudili a viděli, kdo jsme ve skutečnosti.

Shumavan