PROGRAM SEBEZNIČENÍ

Zatímco dřív člověk, který narazil na nějakou nepříjemnost, nenáviděl a obviňoval druhé a propukala v něm potřeba někoho zabít, dnes v analogické situaci začíná nenávidět sám sebe a rodí se v něm přání vzít si život. Tomuto stavu říkám plíživá, skrytá sebevražda. Lékaři tomu říkají deprese, kdežto křesťanství malomyslnost, což je jeden ze sedmi smrtelných hříchů.
Program sebezkázy lidstva už se rozběhl a přináší takové následky, jako jsou zhoubné nádory, psychické poruchy, všeobecné snížení odolnosti lidského organismu bez zjevných příčin, rozšíření chronických chorob a vznik stále nových nemocí.

To vše je zákonité, to vše probíhá podle klasického scénáře: člověk jde do lesa na houby nebo na maliny, a najednou zjistí, že zabloudil. Jeho první reakcí je vztek na houby nebo maliny. Začne proklínat ty, co ho do lesa poslali. Pak začne vinit sám sebe. A teprve když konečně pochopí, že v tomhle příběhu žádní vinící nejsou začne hledat zpáteční cestu. Zatímco lidstvo se snaží najít viníky, jeho nejlepší část viní sama sebe. Cestu domů ještě nikdo nehledá. Tu začneme hledat až ve chvílí, kdy přestaneme vinit sebe i jiné.
Ale je tu jedno velké nebezpečí: nahromadili jsme v sobě tolik agrese, že program sebezkázy může nakonec lidstvo redukovat na pouhých 10-30 % současného stavu.

„Řekněte mi,“ oslovila mě jedna z mých pacientek, „vy jste říkal, že když se žena zlobí na svého muže, zabíjí tak vlastně své děti. Když odsuzuje manžela, zmocní se dětí nezvladatelná pýcha a ony nebudou životaschopné. A co když to bude naopak a muž bude urážet a sužovat ženu – copak on se žádného trestu nedočká?“
„Samozřejmě ano, ale u ženy je jakékoli opovržení a odsudek nebezpečnější, protože právě ona rodí děti.“ „Tak proč třeba na Východě rodí ženy zdravé děti – tam se přece muži k ženám chovají přímo skandálně!“
„Inu, protože tím, co dnes zbožňujeme, budeme dřív nebo později pohrdat. Člověk si nejdřív vytváří modlu a pro ni se zříká svého Boha. Pak jí o to víc opovrhuje a o to víc lne k Zemi, churaví, souží se a trpí. A teprve pak začne intuitivně před tíhnutím k Zemí dávat přednost lásce k Bohu. Na Západě se ženám dostává stále větší svobody a díky tomu roste jejich pýcha. Začínají opovrhovat muži a v příštím životě se rodí na Východě. Žena je od pozemskostí vzdalována tím, že se střídavě rodí jednou na Západě, jednou na Východě, aby se od západního zbožnění všeho pozemského dostala k východnímu opovržení jakoukoli materiálností. A člověk začne hledat oporu mimo rámec Země. Tam se v určenou chvíli uchýlí každý z nás. Jedni, když přijde těžká choroba. Jiní, ti duchovněji orientovaní, se pokoušejí podržet si opovržení a odsudek co nejdéle, ale spotřebovávají na to příliš mnoho sil. Ještě méně je těch, kteří se umějí povznést nad tuto úroveň, vědomě soustřeďují svou lásku na Boha a vznášejí se nad vším pozemským. V tomto případě nepotřebují ani nemoci, zranění a neštěstí, protože jejich duše je čistá, bez nenávistí a pohrdání. Tato cesta však vyžaduje největší úsilí. Když prohlížím své pacienty, vidím tento mechanismus v detailech. V některých lidech téměř neexistuje, v jiných je naopak velmi zřetelný.

Zvlášť intenzívní emocí je zbožňování, které je střídáno odsudkem, když náš idol nesplní naděje do něj vkládané. Agrese proti jiným lidem a konečně proti sobě samému je nejzřetelněji patrná na Západě.
Vzpomínám si na jednu svou svěřenkyni v Americe. Nezúčastněný pohled, nehybná tvář plná klidné, chladné krásy. Pole měla dobré a vyvážené, a přesto se v něm rodil neobyčejně silný program sebezkázy, který by mohl vést až ke smrti. Ona rovnováha totiž fungovala jen v hladině fyzického těla. Na jemnějších, duchovnějších úrovních se vše hroutilo. Což znamenalo, že zřejmě nezemře na těžkou chorobu, ale bude zavražděna nebo bude zápolit s těžkými psychickými problémy.

Ti, kdož o své zdraví pečují za pomoci různých fyzických praktik a technik, často velmi škodí své psychice a osudu, a aniž to tuší, přesouvají vlastní problémy na své děti. Nikdy nesmíme klást důraz jen na jeden parametr a duchovní rozvoj musí ten fyzický vždy předstihnout.
„Jaké máte problémy?“ zeptal jsem se ženy.
„Ztratila jsem smysl života. Nechci žít a jsem absolutně ke všemu lhostejná.“ Tak to je jasné, napadlo mě hned.
Když měla v životě nepříjemnosti, zmocňovala se jí beznaděj a deprese, a to vše se postupně zkoncentrovalo na nepřetržitou podvědomou nechuť k životu. Musí přehodnotit celý svůj dosavadní osud, skrze modlitby se nechuti k životu zbavit – a uzdraví se.
Sotva jsem to chtěl své pacientce začít vysvětlovat, začalo mě silně píchat v hlavě. Čísi osud se pokoušel poskytnout mi důležité informace. A byl to osud mé pacientky. Kdykoli se mi dostává takovéto přímé nápovědy, vždy to znamená, že jsem něco důležitého opomenul.
„Řekni jí, že opovrhuje muži,“ zapsala má ruka.
„Nezlobte se, ale váš osud mě upozorňuje, že pohrdáte muži.“
„Přirozeně,“ pokrčila rameny, „a zač bych si jich měla vážit? My ženy rodíme a trýzníme se, kdežto jejich psychologie je psychologií dobytka – a ještě jsou na to pyšní.“
„To je tak,“ pokusil jsem se jí vysvětlit, „žena musí nosit pod srdcem dítě a pak ho porodit, proto je nucena víc pečovat o své tělo a starat se o vše pozemské. Kdežto muži často riskují, a tedy také předčasně umírají, proto méně lpějí na pozemskosti a přirozeněji směřují k duchovnímu principu.“ Pacientka se na mě upřeně zadívala a zeptala se:
„Když vám někdo přiloží na krk nůž – odevzdáte mu všechno, co máte?“
„Samozřejmě,“ odpověděl jsem. „Hlavní je pro mě to, co v takovém okamžiku cítím. Říkal jsem vám, že pro ženu je strach o vlastní tělo přirozenější než u muže. Hned se vám ale pokusím vysvětlit, k čemu vede opovržení muži. Odsudek a pohrdání je také program zkázy jiných lidí.
Každý program zkázy se mění v program sebezkázy a iniciuje nechuť k životu. Takový program je původcem rakovinných nádorů, infarktů, těžkých zranění, sebevražd a zvlášť citelně zasahuje děti a příští generace. Program zkázy zabíjí dřív naše vlastní dětí, než cizí. Když vyrazí mocným proudem voda z kohoutku, každý si toho všimne a dokáže ji zastavit.
Slaboučký pramínek ale vidět nemusíme, proto je mnohem nebezpečnější. Podívejte se – na nenávist se spotřebovává 220 jednotek energie, proto je obtížné udržet ji na vysoké úrovní po dlouhou dobu. Na pocit ukřivděností spotřebováváme 80-90 jednotek energie, což je také značný energetický výdej. Ale na opovržení, odsudek čí nechuť k životu postačí pouhých 35-45 jednotek. Emocionální únavu pociťujeme až při výdejích přes 50 jednotek. Z toho plyne, že když člověk pohrdá, odsuzuje nebo propadá stresu, žádné nebezpečí nepociťuje. A tyto emoce pak způsobují největší hromadění agrese. To, že teď nemáte děti, a také to, že nechcete žít a že jste o všechno ztratila zájem, vyplynulo z vašeho opovržení muži. Tím, že přezíráte a odsuzujete jiné, se vlastně zříkáte Boha, protože jemné hladiny, v nichž jsme s Bohem spojeni, se odsudky a pohrdáním prosycují výrazněji. Vaše duše lne k Zemi natolik, že se okamžitě spouští mechanismus zkázy všeho pozemského. Zkáza struktur duše spojených s pozemskostí je rozhodujícím vnitřním výrazem nechuti k životu. Bylo vám dáno příliš mnoho schopností jak vnějškových, tak vnitřních, a pocit vlastní výjimečností zpočátku sice povznáší, ale později spíš drtí. Člověk musí svět chápat duchem a rozumem, a protože rozum je propojen s tělem, je až druhotný. Intelekt a rozum mají sklon k pozemskosti, a jsou proto využitelné k řešení okamžitých problémů, kdežto duch, který je v kontaktu s božskou logikou, vždy pracuje ve jménu perspektivy. Chytrý slaví rychlá vítězství, kdežto triumfy moudrého jsou definitivní a konečné. Váš rozum zatemnil na čas vaší moudrost, proto jste nemocná především duchovně. A čím zdravější je tělo, tím víc se trápí duše.“

Vzpomínám si i na jiný případ. Rodiče přinesli své děvčátko a položili ho na pohovku, protože nemohlo sedět. Řekli mi, že lékaři nejsou schopni stanovit přesnou diagnózu. Snad to mělo být porušení psychiky a také něco jako srdeční příhoda. S rodiči jsem se pak setkával po několik dalších dní a neustále jsem jim opakoval jedno a totéž:
„Celý svůj život, především před početím dcery, jste opovrhovali lidmi, kteří se chovali neslušně a hrubě, podváděli vás a celkově se k vám špatně chovali. To jste ovšem nedělali jen vy, ale i vaší rodiče, prarodiče a praprarodiče. Proto se v rodičích a ještě víc ve vás začal rozvíjet program sebezničení. Unylost a deprese, když vám ubližovali jiní, se rozrůstala. Takže se ve vás střetával na jedné straně nadutost a opovržlivé shlížení spatra, a na straně druhé skleslost a deprese. Ve vašem dítěti už program sebezhouby překročil osudovou mez.

Nechuť k životu nás zasahuje ve třech oblastech – v oblasti hlavy, v oblasti první čakry a ve sféře osudu. Opovržení, odsudek a nechuť k životu jsou nebezpečné zejména tím, že se rychle proměňují ve světový názor a mění naši povahu, takže zbavit se jich je pak velmi obtížné.“
„Teď mě napadá,“ řekl najednou otec, „že asi tak před rokem, to jí bylo jedenáct, nám říkala, že ona zemře dřív než my, protože se jí strašně nechce žít. Říkala taky, že se nikdy nevdá a že bude pořád bydlet s námi. A i když jsme ji utěšovali sebevíc, deprese nepomíjela.“
„Měli jste ji okamžitě odvést do kostela a přimět ji, aby se modlila,“ řekl jsem jim.

„Před početím je duše v úzkém kontaktu s Bohem. Pak člověk po dlouhém schodišti sestupuje dolů na Zemi, a s každým dalším schodem musí úsilí po udržení kontaktu s Bohem zvyšovat. První stupně před početím a potom před narozením zdoláváme podvědomě. V tomto ohledu o mnohém rozhoduje směřování matky k Bohu. Třetí stupeň překonáváme ve věku tří až pěti let. Chceme-li, aby dítě bylo zdravé, právě v tomto období ho musíme soustředěně vychovávat ke spjatosti s Bohem. Zvláštní pozornost je přitom třeba udílet rozvoji dobroty, péči o jiné, víře v Boha a v rozumnost všeho, co se odehrává kolem nás. Pokud dítě nemá dostatečnou zásobu energie ke směřování vzhůru, pak se právě v tomto období spouští režim nuceného odtržení od pozemskosti nemocemi, rodinnými pohromami nebo dokonce smrtí. K dalšímu kontaktu s pozemskostí, a to, k tomu nejvýznamnějšímu, dochází v období pohlavního dospívání. Největší sepětí se Zemí, láska k pozemskosti, a tedy nejvyšší duchovnost se v dítěti aktivizují ve věku 14-15 let. Pokud však tato uzemněnost přesáhne přijatelnou normu, dochází k prudké aktivizaci agrese a k následné blokaci nemocemi zraněními či úmrtím.

Hojné jídlo, přemíra erotických zážitků, agresivní chování a opovržení jinými lidmi, malomyslnost, skleslost a především nevíra v Boha, lásku a vše, co tu existuje jako projevy božské vůle, doslova přibíjejí duší dítěte k Zemi tak silně, že nevyhnutelně následují nemoci a neštěstí. Klíčovým obdobím je věk kolem 18, pak 30 a nakonec 70 let. Tady mnohé určuje náš světový názor a charakter.
Hlavní v pedagogice nejsou děti, ale samí rodiče. Jeden skutek vlastního otce dítě vnímá mnohem intenzivněji než stovky slovních ponaučení. Předvádět dítěti příklady nezištnosti a péče o jiné, potlačovat odsudky a přezíravost v situaci, kdy je to z hlediska pozemské logiky přirozené a nezbytné – to je vše, z čeho se nakonec skládá naše lidské zdraví a štěstí.
Dnes se v člověku stále silněji aktivizuje program sebezhouby. Nechuť k životu zasahuje především náš osud – musíme se potýkat se zraněními a jinými pohromami – a pak také oblast hlavy, protože nenávist se rodí právě v hlavě.

Mohutné tíhnutí ke smrti znemožňuje příchod potomstva. Proto – ač se to může zdát zvláštní – se duše dětí, které se nalézají v našem polí, pokoušejí uchovat si možnost příchodu na svět tím, že svým rodičům zhoršují sluch či zrak, způsobují záněty nosohltanu, středního ucha, úrazy hlavy, infarkty, meningitidy a bolesti hlavy.
Čím účinněji s těmito chorobami zápolí medicína, tím rychleji se hroutí energetika první čakry, takže děti se narodit nemohou. Aby děti mohly přijít na svět alespoň v příštích životech, je program sebezhouby v mužích i ženách blokován zhoubnými nádory pohlavních a vyměšovacích orgánů. Není proto náhodou, že to, čemu medicína říká deprese a co je v podstatě plíživým programem sebezkázy, křesťanství považuje za jeden z hlavních hříchů. Když se ve vás objeví pocit, že svět je nemoudrý a nespravedlivý, když jste ztratili víru v lidi, automaticky to přináší nechuť k životu, tedy velké problémy a těžké nemoci.

Jednou jsem se v sauně pustil do řeči se svým sousedem:
„Promiň, že obtěžuju, ale nemohl by ses podívat, jak to vypadá s mým zdravím?“ zeptal se mě.
Prohlédl jsem tedy jeho pole a našel v něm mohutný program sebezkázy. Deprese obvykle vede k rakovinným nádorům, a tento případ nebyl výjimkou. Všechny parametry naznačovaly, že se dá očekávat rakovinné bujení. Hlavní parametr, podle něhož stanovuji onkologickou situaci těla, tedy naplněnost láskou, byl stabilizovaný, přičemž hlavní příčinou jeho vyváženosti byla dobromyslnost.
„Jsi šťastný člověk,“ řekl jsem mu, „hrozí ti rakovina, protože jsi dlouho sám sebe odsuzoval a z toho vznikla deprese, ale nemoc nepropukla.“
„Rakovina čeho?“ zeptal se mě.
„Nejspíš prostaty. Puzení k sebezkáze obvykle zasahuje oblast první čakry.“
„Doktoři měli podezření na rakovinu hrtanu, ale pak tuhle hypotézu zavrhli.“
To mě zaujalo – proč zrovna rakovina hrtanu? Pak jsem ale pochopil, že je blokováno to, co vyvolávalo sklon k sebezkáze. Neustále si spílal, proto blokace postihla hrdlo. Kdyby sebou pohrdal a nenáviděl se, mohl vzniknout mozkový nádor. Kdyby se často urážel, byla by to rakovina žaludku a kdyby se zříkal lásky k sobě a k jiným, rakovina prostaty.
Četl jsem kdysi o jednom mnichovi, který se dopustil smilstva a dlouho se tím trýznil. Několik měsíců nato zemřel na rakovinu a před smrtí říkal, že Bůh ho potrestal za smilstvo. Příčina byla ovšem v něčem docela jiném: sebe-odsudek by tolik nevadil, vadilo to, že sebou začal pohrdat, tedy zabíjet nejen své tělo, ale i svou duši a ducha.

Zhoubné bujení dobře potlačuje přání zabít svou duši, ale není to jediná forma blokace. Prohlížel jsem si například fotografii ženy, která byla prohlášena za nejotylejšího člověka na světě. Pokoušela se zhubnout, ale všechny snahy byly zbytečné. Příčina byla velmi prostá – kolosální přání postavit milovaného člověka a rodinu nad Boha. A když jsme od něčeho takového oddělováni, objevuje se stejně mocná nechuť k životu. Tento program je vhodně blokován stále vzrůstající obezitou. To znamená, že nemáme zápolit s tělem, ale s nesprávnou orientací duše. Šel jsem po ulici a spatřil jsem člověka s velkým hrbem. V minulém životě nebyl s to pochopit, že duše se nejlépe očišťuje nepříjemnostmi, zakoušel nezměrný pocit zášti vůči blízkým lidem, a na to nakonec zemřel. V tomto životě musel naopak žít, aby se jeho duše očistila. Nevraživost je třeba vždy ostře blokovat. Hrb tento poklesek, který se stal neoddělitelnou součástí charakteru, nakonec vhodně spoutal.

Žena bývá často odosobněná, existuje jakoby mimo své tělo. V lidech vždy viděla jen nedokonalost, jejích špatné stránky, a hromadila v sobě pohrdání a nadutost, které se postupně proměnily v program sebezkázy. Nemoc jí pak zachraňuje život.

Také pro dítě bývá milovaný člověk a rodina absolutní hodnotou. Když mu škodí a ubližují nejbližší lidé, spouští se mechanismus tak silné nechuti k životu, který už se nedá zablokovat ani hrbem, ani srdeční vadou, ani nadváhou, ani rakovinou, dokonce ‚ani schizofrenií. Na úrovni emocí je třeba zcela přerušit závislost na mezilidských vztazích. Proto jsou pro takovéto dítě pojmy rodina a vztah uzavřeny. Proč se objevují nemoci takového druhu? Protože duše, která neuvěřitelně silně přilne k pozemskostí, se může očistit jedině na Zemí. To znamená, že dítě může žít a očišťovat svou duší, ale skrze deformace těla a psychiky je spolehlivě uzavřeno lnutí k pozemskosti.
Medicína tím, že všechno své úsilí soustřeďuje na odstranění vad organismu, posiluje patologické změny duše. A naše duše a náš duch – to je naše budoucnost a budoucnost našich potomků.“

Sergej N. Lazarev – Diagnostika karmy 2, téma Sebezhouba