Tohle je přes osm set let starý anglický přísloví, používaný do dnešních časů. V poslední době mi často přichází na mysl, když čtu různý komentáře od lidí, kteří nevidí nebo odmítají vidět širší kontext událostí, zejména těch, které letošním rokem vrcholí. Ty komentující nesoudím, jen to konstatuju.
Pamatuju si, že když jsem jako pidi-člověk ležela v kočárku, jehož všeobjímající přívětivost a jehož mýdlovou vůni čistých peřinek si dodnes vybavuju, byla jsem vzteky bez sebe, když na mě velký lidi šišlali jako na maličkýho hlupáčka, kterej se teprve musí všechno pod jejich vedením naučit. Neuměla jsem než vztekle brečet.
Když jsem byla malej capart, povídala jsem si s kytkama na zahrádce u babičky a běžela jsem chápavé mamince říct, co kytky zase říkaly. Jasně, byly to takový hovory úměrný mýmu věku. Mamka šla pak do kuchyně za babičkou a „za rohem“ se mi smály. Uvěřila jsem, že mluvit s kytkama je blbost, tak jsem je přestala slyšet.
Jako prvňáček jsem byla z láskyplné rodiny velmi namotivovaná – jak se naučím číst, psát, počítat a taky se dovím spousty nových věcí, třeba o přírodě. Jako dítě jsem totiž bez mrknutí oka a se zatajeným dechem koukala na jakejkoliv dokument se zvířátky, kterej byl v tý době na jedinym televizním kanále k dispozici. Později jsem podobně fascinovaně zírala na vypouklou skleněnou černobílou obrazovku, když vysílali známý seriál o vesmíru. Dávala jsem soudružkám učitelkám rok, přetrpěla jsem hrůzu z poztrácených kartonových písmenek v destičkách na český jazyk, dala jsem jim druhý rok i třetí rok. Ve čtvrtý třídě jsem pochopila, že učitelky „jsou hloupý“, že vůbec nic nevědí a že mě nic smysluplnýho nenaučí.
Asi tehdy jsem nad veškerýma autoritama zlomila hůl. Odjaktěživa je podezírám, že naše vzdělání a naši informovanost převádějí na vedlejší kolej. Jako když včelkám seberete na zimu med a dáte jim místo toho cukrovou vodu. A tváříte se při tom jakobynic… A tenhle můj pocit dodnes nezmizel.
Jako náctiletá, když jsem se jakž takž naučila číst, jsem se začala vzdělávat sama. Moje pocity, jak by co kde mělo v našich životech fungovat, dostaly reálný obrysy, logická zdůvodnění. Pozorováním cvrkotu kolem sebe a samostudiem všeho možnýho jsem do rukou dostala skrz naskrz neprůstřelný argumenty, proč věci v našem společenskym uspořádání nejsou tak, jak by podle mě měly být. Takhle začala moje „kariéra“ konspirátorky.
Odmalička si kladu spousty otázek ohledně svýho okolí, ale ta nejstarší a nejpalčivější je: JAKTOŽE TO OSTATNÍ TAKY NEVIDÍ?
Jaktože nevidí, že všechno – i zdánlivě neživý předměty, v sobě nosí duši? Jaktože lidi nepovažujou sami sebe navzájem jako rovný a stejně důležitý? Proč nevnímají energie? Jaktože nerozumějí svojí kreativní síle – že myšlenka (záměr) spojená se srdcem (s emocí) tvoří jejich realitu? Jaktože nechápou, že setnout živej strom si vyžaduje fakt vyfutrovaný odůvodnění, stejně tak jako zabít velký zvíře kvůli jídlu? Jak můžou vožralý myslivci (od slova myslet?) jen tak ze zábavy a kvůli „lovecký vášni“ legálně vystřelit po srně? Jaktože není lidem jasný, že naše pyramidální uspořádání společnosti je nepřirozený, že to je uměle implementovaná struktura, abychom byli lépe ovladatelní a manipulovatelní? Jaktože lidi nevidí, že na planetě Zemi nejsme jediný druh vědomých bytostí? Jaktože nechápou, že jsou nepřirozeně manipulovaný druhem, kterej má úplně jiný zájmy než Lidstvo? Jaktože se nechávají zneužívat tím nejbrutálnějším způsobem? Proč dovolují, aby malý lidský děti, ti nejnevinnější z nás, byly znásilňovaný fyzicky i energeticky tak, že si to v reálu snad ani nedokáže lidská mysl představit? Jaktože proti tomu pozemský Lidstvo chytře nebojuje a jen se po eóny věků podvoluje? Proč Lidstvo nechápe ty z nás, kteří nás varují anebo se nám snaží pomoct, abychom se z toho područí dostali? Jak se může stát, že lidi nepátrají po reálných informacích? Jak se může stát, že „oranžovýho muže“ vnímají jako arogantního primitiva, místo aby posuzovali fakta a to, co pro všechny lidi udělal? Jaktože nevidí, že jeho vítězství ve volbách, víte jakých… je momentálně naší jedinou šancí, a nikoliv konečnou, abychom se z té statisíce let trvající šlamastyky dostali ven? Proč lidi nepřemýšlejí nad tím, jak získat zpátky smysluplný svobodný život – pro sebe a svoje děti a generace, které přijdou po nás? Proč tohle všechno lidi nevidí?
Na tuhle svojí nevrendynk otázku neznám dodnes odpověď. Nevím, jak se dá lidem otevřít srdce – aby víc vnímali srdcem než mozkem, kterej je jen taková retranslační stanice informací zvnějšku. Nevím, jak lidi zbavit apatie v podobě strkání hlav do písku, aneb slovy mojí maminky: Ježiši, to je strašný, neříkej mi to, já tohle radši nechci ani vědět! Nevím, jak lidi zbavit naprosto zbytečnýho strachu z ČEHOKOLIV – protože co se může stát horšího, než že umřeme? Smrt přeci není žádný konec, je to jen předěl mezi světy, dimenzemi. Nevím, jak lidi zbavit reakce na vlastní strach, kvůli níž si budují svá silná ega, své pevnosti vysoko na kopci v domnění, že se tam nikdo nedohrabe a neohrozí jejich „malý béčkový životy“ (jak jednou trefně pravil kamarád). Copak lidi fakt nevidí, že peníze, politika, státní (stádní?) uspořádání nemusejí vůbec existovat? Ptá se nás na výši nájmu pavouk pokoutník, když se usidluje v naší špajzce? Když motýl napřímí svůj sosáček, ptá se na to, čím zaplatí nektar z kytky? Proč bychom to měli jako lidi mít jinak? Všichni jsme děti planety Země a zasloužíme si tady žít – bezplatně! Proč tohle všechno ostatní nevidí?
„Můžeš koně přivést k vodě, ale nemůžeš ho nutit, aby se napil.“
zdroj: Karisima Shanti Laboure
