Od bolesti k rozhodnutí růst
Zhubnout. Naučit se anglicky. Každé ráno si jít zaběhat. Skoro pokaždé, když si vytýčíme nějaký cíl, podělíme se o tu novinku s kamarády, rodiči nebo kolegy v práci. Oznamujeme, že hodláme dělat tohle nebo tamto. Nebo že už jsme to dělat začali. V pětadevadesáti procentech případů potom věci dopadají tak, že je nedotáhneme do konce.
Proč bychom neměli o svých plánech předem nikomu říkat? A proč nejčastěji dosáhneme těch cílů, o kterých nikdo jiný neví?
ZAJÍMAVÝ EXPERIMENT
Německý psycholog Peter Goldwitzer se výzkumem tohoto fenoménu zabývá přes patnáct let. Jednou provedl zajímavý pokus. Vybral si pro něj skupinu studentů právnické fakulty. Cílem pokusu bylo vyjasnit, zda veřejné oznámení záměrů ovlivňuje jejich naplnění.
Goldwitzer připravil seznam prohlášení typu: „Chci si z právnického vzdělání odnést co nejvíc“, „Chci se stát úspěšným advokátem“ a podobně. Každé z těchto prohlášení měli studenti ocenit podle stupnice od „Naprosto souhlasím“ po „Naprosto nesouhlasím“.
Dotazy byly kladeny anonymně. Pokud si však student přál, mohl samozřejmě své jméno uvést. V dotaznících byli studenti rovněž žádáni, aby uvedli tři konkrétní věci, které hodlají udělat, aby se stali úspěšnými advokáty. Typické odpovědi byly „Budu pravidelně číst právnickou literaturu“ a tomu podobné.
Když byly všechny dotazníky odevzdány, zjistil Goldwitzer, že většina studentů na otázky odpověděla a také uvedla své jméno. Zbylí dotazníky nevyplnili vůbec a své plány si nechali pro sebe.
TI, CO SI SVÉ PLÁNY NECHALI PRO SEBE…
Studenti netušili, že jejich záměry budou prověřovány v praxi. Odevzdali dotazníky a zapomněli na ně. Avšak Goldwitzerův výzkumný tým měl své úmysly…
Psychologové nechali uplynout nějakou dobu. Potom uměle vytvořili situaci umožňující prověřit „poctivost“ dříve dotazovaných studentů. Požádali je o pomoc s projektem, v němž byl potřeba rozbor dvaceti kriminálních případů. Studentům bylo řečeno, že mají pracovat tak tvrdě, jak jen umějí. Přitom měl každý právo pomoc odmítnout nebo kdykoli z projektu vycouvat.
Kriminální případy nebyly nijak jednoduché. Bylo třeba opravdu naplno zapojit mozek a projevit mimořádnou výdrž. Výsledky experimentu byly jednoznačné. Každý, kdo před tím v dotazníku veřejně odhaloval své plány, nyní spolupráci odmítl. Deklarované cíle jednoduše opustil. Přestože před tím všichni potvrzovali ochotu konkrétně jednat ve prospěch své své právnické kariéry!
Pouze ti, kdo si své naděje nechali pro sebe, začali tvrdě pracovat a práci dovedli až do konce.
PROČ LIDÉ VYKLÁDAJÍ O SVÝCH ÚMYSLECH?
Goldwitzer má za to, že to souvisí s pocitem sebeidentifikace a celistvosti.
Všichni bychom rádi byli ideálními lidmi. Avšak naše prohlášení o odhodlanosti poctivě a tvrdě pracovat jsou často čistě symbolickými akty. Pouze nám to pomáhá ve vymezení naší vlastní role. Například: „Jsem právník“, „Jsem spisovatel“, „Jsem fotograf“, „Jsem programátor“.
Petru Goldwitzerovi zjištěné ještě nestačilo. Připravil další experiment, aby se o své pravdě přesvědčil opakovaně. Předložil studentům pět fotografií nejvyššího soudu. Lišily se pouze velikostí. Od malinké po dost velikou. Položena byla pouze jedna otázka: „Jak dobrým právníkem se teď cítíte být?“
Svou kompetenci měli dotazovaní ocenit výběrem vhodné velikosti fotografie. Čím větší foto, tím líp sám sebe hodnotíš.
Nikdo už se nedivil, když studenti deklarující předem veřejně své cíle jevili tendenci k výběru velkých fotografií. Samo prohlášení úmyslu stát se dobrým právníkem je vedlo k pocitu, že jím už jsou. Zvýšilo to jejich sebevědomí, přičemž paradoxně to zároveň omezilo jejich schopnost tvrdé práce. Ve svých představách se stali legendami. A legendy se špinavou prací a nějakým uprášeným pachtěním nezabývají.
ZDROJ: http://www.pronaladu.cz/proc-nemluvit-o-svych-planech/
Súvisiace články
