Odpouštíme, abychom si zachovali lásku.
Proto odpuštění je především zachování lásky v duši.
Za druhé: odpuštění je uznání Boží vůle ve všem, co se stalo. Jakákoli lítost, pocit ukřivděnosti a nenávist směrované proti člověku, jenž nám ukřivdil, jsou adresovány Bohu. Proto neodpuštění druhému a litování minulosti je rouháním. Odpuštění je přijetím toho, co se stalo, a uznáním obsažené v tom nejvyšší vůle a nevyššího dobra. Tedy uznání toho, že každá událost, která se nám stala, nás postrkuje k lásce a Bohu.
Za třetí: odpuštění je uznání toho, že my sami svým hlubinným stavem jsme druhého vyprovokovali. Vnitřní lakomství a chamtivost přitahují zlodějství, odsouzení zase zradu. Opovržení přitahuje výprask a žárlivost nevěru. Pocit křivdy přitahuje ponížení. Ztráta lásky v duši způsobuje výbuch vnitřní agrese, která přitahuje neštěstí a nepříjemnosti: neznámý člověk nás může udeřit a urazit nebo také může dojít k autonehodě. Odpuštění je tedy uznáním vlastní nedokonalosti, nedostatku lásky v duši a tudíž i výrazem připravenosti změnit sebe, svůj charakter a vychovávat svou duši.
Za čtvrté: odpuštění znamená pomoc člověku, který se dopustil přestupku. Milujeme své děti, neodsuzujeme je ani jimi neopovrhujeme, ale to neznamená, že je nesmíme potrestat. Výchova znamená lásku a láska vždy spojuje dva protiklady, tedy pozitivní a negativní emoce. Podřízení se, zdrženlivost, sebeomezení, obětavost – to vše často vyvolává negativní emoce. Bez nich však nemohou existovat pozitivní emoce. Proto odpuštění druhému znamená eliminaci nenávisti, odsouzení a pocitu ukřivděnosti, zachování lásky k němu a pomoc v jeho rozvoji, tedy nabytí citu lásky a očištění duše.
S. N. Lazarev – Člověk budoucnosti 2 (Výchova rodičů 1)
zdroj: Cestou Světla
