Nechte druhé jít svou cestou… třebaže bolestivou

„Nikdo nechce zlomit hůl nad někým, koho miluje, ale někdy jsme donuceni k těžkým rozhodnutím skrze mimořádné utrpení. Je snadné to soudit nebo říkat ‚nikdy se nevzdávej‘, dokud jste v této situaci sami nebyli. Nakonec si ale začnete uvědomovat, že život je příliš krátký a vaše síly učit, ovlivňovat a léčit druhé jsou omezené. Konečně přijmete fakt, že jejich prázdnota, bolest a neschopnost vyžadují více, než můžete dát. Nemůžete obětovat celý svůj život a duši pro někoho, komu ani nezáleží na svých vlastních. Držíte-li na laně někoho, kdo zatvrzele ničí sám sebe, vydržíte to jen tak dlouho, dokud vám lano nepopálí ruce – a pak jej musíte pustit. Musíte si také dávat pozor na boj s cizími démony – mohlo by to probudit vaše vlastní! Někteří lidé, které milujeme nejvíce – obdobně jako mol přitahovaný plamenem – se zničí. Puká nám srdce, když musíme sledovat, jak jsou vtahováni do nevratné záhuby, a nikdy tomu neporozumíme. Přestože někoho velmi milujeme, nemůžeme za něj činit jeho rozhodnutí. Všechna těžká rozhodnutí musejí tito lidé učinit sami. Ve spoustě případů se již zkáza odehrává; je v pohybu kvůli jejich minulým činům, a nyní přicházejí následky, a není nic, co byste s tím mohli udělat. Je bolestivé to sledovat. Je to ošklivé. Oproštění se od toho obnáší nesnesitelný žal; truchlení pro smrt toho, co kdysi bylo. Jestliže jste někoho nechali jít a stále kvůli tomu cítíte vinu, je načase si odpustit a začít se léčit. Pokud nastal čas nechat někoho jít pro jeho vlastní dobro nebo to vaše, pak je toto vaše potvrzení.“