Existuje jedna japonská moudrost, která říká: v konfliktu musíme být nikoliv kamenem, ale vodou.
A to znamená: voda se může měnit, avšak kámen nikoliv. Pocit vlastní důležitosti, neotřesitelnosti, nadřazenosti je podstatou kamene a on bude člověka bránit. Jenže kámen má pouze jeden vzor chování, jeden způsob interakce s okolním světem, zatímco voda jich má stovky a tisíce. Proto voda vždy porazí kámen. Zbožštění budoucnosti, tedy principů, ideálů, spravedlnosti, mění člověka na kámen. To, co zbožšťujeme, musí pocházet z oblasti, kde je vše jednotné. Není možné běžet současně v několika směrech.
Čím více člověk zbožšťuje budoucnost, tím méně možností rozvoje mu zůstává. A nakonec mu zůstává pouze jeden model, jedna varianta rozvoje. Člověk se začne panicky bát krachu tohoto modelu a nenávidět každého, kdo by mohl narušit jeho plány. Možnost jedné varianty události jej dělá neuvěřitelně zranitelným a vede k poklesu energie. Dochází tak k postupnému útlumu a ztrátě budoucnosti.
Pokud člověk uctívá lásku, může mít pro svou budoucnost desítky a stovky scénářů. Čím vyšší je energie, tím více variací možných situací existuje. Člověk přestává být otrokem budoucnosti. Proto výchozím bodem výchovy druhého musí být láska, nikoli principy, nikoli ideály ani spravedlnost. Je potřeba projevovat optimismus a trpělivost a podnikat mnoho různých pokusů o rozřešení konfliktu.
S. N. Lazarev – Člověk budoucnosti 2 (Výchova rodičů 1)
zdroj: Cestou Světla
