Láska nikdy nezraňuje
, láska léčí a otevírá srdce.
To, co zraňuje, je zranění.Ať už z odmítnutí, či opuštění, mění lásku v závislost a posedlost. Nejen v potřebě být mu stále nablízku, ale především
v závislosti na utrpení, tedy zas a znovu prožívat ono staré drama zranění a pak si vzájemně potvrzovat, že se neodmítají, či neopouští. Spoluzávislost je hořskosladká potřeba, která nemá nic společného s láskou, ale vytváří potřebné kulisy k léčení toho, že žádný vztah, ať milenecký, či přátelský, není samospása, ani řešení osamělosti a potřeby sdílení. Každý takový vztah se drží dramatu podvědomě i proto, že obvykle spolu s vyléčením, takový vztah, dojde naplnění a končí, aby uvolnil místo lásce a vztahům bez závislostí a vzájemného zraňování. Řeknete si, proč by to pak lidé dělali, když je to bolí a mohou žít život bez těchto útrap? Nejde to hned a ani přeskočit, proces se nedá urychlit, musí se zažít a spirála života se musí několikrát otočit a stokrát zatřást, než jsme zralí se pustit. Je to malá smrt něčeho tak známého, zato láska je velké neznámo. Když si své sebevědomí ve vztahu zvedáte pomocí spasitelského syndromu skrze toho, kdo vás tolik potřebuje, je to opojná cesta závislosti, která se tváří tak sladce a záslužně a přesto opomíjí fakt, že škodí tím, že věří v bezmoc, drama a záchranu. Láska už v drama nevěří, je jen otevřená a milující a tak nikoho netáhne za ruku, neboť jen dává prostor a důvěřuje, že každý z nás potřebuje prožít všechno přesně tak, jak to je a tak dlouho, jak je potřeba, aby nastal bod zlomu, odkud už není návratu k droze a úniku. Láska často říká NE! a je svobodná. Drží prostor zkušenosti a miluje vše, co jí otevírá. Neřekne “život bez něj si neumím představit” neboť právě v životě bez něj, rozkvétá. Proto si tento život se sebou hýčká a nedá se zastavit. Nepotřebuje… miluje 
zdroj: Shumavan
