Co doopravdy chci dělat a
co dělám jen proto,
abych něco získal od druhých
anebo se před něčím ochránil?
…
Je to tak těžké odlišit
Návyk hodnotit sebe očima druhých
(rodičů, pak učitelů, přátel, partnera)
je silný a vrytý až do jádra naší bytosti
Stejně jako návyk poslušného dítěte
plnit přání rodičů, aby oni pak splnili
moje přání anebo mě aspoň netrestali
…
A tak nabídneš pomoc příteli anebo
na kurzu pohladíš kolegu a nevíš,
jestli jsi to udělal proto, že je ti moc dobře
a chceš, aby bylo dobře i druhým
Anebo ti otevřel ústa a pohnul rukou zvyk
• strach, že bys byl jinak odsouzen
• pocit viny, že se máš o něco líp než druhý
• nápad, že budeš vypadat dobře
• nutkavý impulz udržet si idealizovaný sebeobraz
dobrého, schopného nebo vlivného člověka
• naděje na získání budoucí odměny
• podobnost s tvým vlastním utrpením
(zatímco jiné druhy utrpení, které neznáš
považuješ za přehánění a nevěnuješ jim pozornost,
popřípadě tě přímo dráždí, protože připomínají
utrpení, které ti předváděl manipulativní rodič)
Tyto důvody se mohou různě překrývat
…
Ten, kdo není naplněný až po okraj,
– materiálně, citově a příznivými vjemy
a myšlenkami o sobě samém –
není ve stavu, kdy chce spontánně rozdávat
Každý „dávající“ čin má i svou spodní linku:
Dává, aby se doplnil zvenčí, a tak může být
„dáváním“ přímo posedlý
…
Zdá se mi, že momenty dávání
z vrchovatě plného košíku
jsou doprovázeny pocity hřejivého klidu a plynutí
Pokud dávám zištně
– jakkoliv subtilní je onen zištný důvod –
můžu mít k objektům své dobrotivosti
úplně vlažný či neutrální pocit,
skoro bez emocí a ani sama činnost
mi nepřináší zvláštní potěšení
Pokud pomáhám ze strachu z odmítnutí,
můžu pociťovat i silný odpor
Anebo mám k adresátům své dobrotivosti
naopak vypjatý emoční vztah a dávám euforicky
(s nadějí na budoucí velké zisky)
Tedy malý zájem, polykaný hněv, únava
či euforie a chvilkové vzepětí sil
… po kterém opět přichází únava
…
Dávání proto, že dávat MUSÍM
anebo proto, že ZA TO NĚCO CHCI,
ve svém souhrnu dělá život
neuspokojivým a energeticky neudržitelným
Je to jiný život, než jaký bychom si přáli
a jaký bychom si vytvořili,
kdybychom naslouchali svému nitru
a po krůčcích se učili naplňovat
svůj vlastní košík
Žít pro své tělo, pro svůj smysl
svobodně a sami za sebe
…
Nic nemusíš
A nezískáš sebe tím,
že se sebe vzdáš
…
Odpoj se od snahy naplnit se zvenčí,
bezmyšlenkovitě sloužit a být užitečný
Kdykoliv ucítíš nechuť, nezájem, únavu,
euforii, tlačení na pilu, vzdor…
zastav se, nedělej nic a zkoumej své pocity
Můžeš se najednou cítit úplně prázdný,
špatný, osamělý
a to se poprvé začneš blížit pravdě
o sobě samém, to bude tvá první odměna
Tomuto místečku v sobě jsi se snažil
vyhýbat celý život, a proto jsi ho promrhal
…
Neboj se toho setkání, nejsi to celý ty
Je to jen místo, dvě, tři… ve tvé psychice
Staré pocity, které vznikly v momentech
opuštěnosti či kritiky od tvých nejbližších
Zkoumej je, seznamuj se s nimi,
podrobuj je testu
Mluv o nich s přáteli dobré vůle
Uč se rozpoznávat, že jsou to bludy
Že jsi dobrý člověk a zasloužíš si pozornost,
čas pro sebe, radost a hojnost
A pokud chceš hladit a pomáhat,
nejdřív prociť, jestli klidně dýcháš
a hřeje tě u srdce
Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz
