Kterýsi psycholog řekl: „Při každé příležitosti berte své dítě za ruku! Neuplyne mnoho času a přestane k vám natahovat svou maličkou dlaň!“
Všechno, co děláme v životě našich dětí, se stokrát vrátí. Jestliže dítě vyrůstá v atmosféře důvěry, naučí se také důvěřovat jiným. Je-li dítě milováno a cítí podporu, stává se samo citlivým a ohleduplným.
Existují těžké chyby, kterých se dospělí dopouštějí v hněvu nebo z lhostejnosti, a přitom nechápou, v co se to může změnit v malé dětské dušičce…
Těžce ubližujeme svým dětem, když:
1. JE NECHÁPEME!
Když mi bylo 13, zamilovala jsem se. Patrik se výborně učil, byl samolibý a ješitný. Ale mě se zdálo, že je to ideál. Nicméně ideál si mě vůbec nevšímal a já jsem plakala. Maminka ve snaze mě utěšit pronesla něco děsného: „Ale no tak! Vždyť je to hloupost! Za rok to bude pryč!“ Já jsem ale vůbec nechtěla, aby mě má zamilovanost přešla. Proč rodiče musejí vědět všechno předem místo nás?
2. JE NEPODPORUJEME!
Když byl Caruso malý, přiběhl jednou ze školy v slzách: „Mami, učitel mi řekl, že můj hlas zní, jako když vítr skučí v komíně!“ „Ale synáčku, na nikoho nedej! Zpíváš jako ten nejkrásnější slavík na světě! Vím to docela jistě!“ Hrůza pomyslet, že by svět nikdy neuslyšel tento veliký tenor, nebýt jeho moudré matky. Stále svým dětem říkejte: „To zvládneš! S tím si poradíš!“ Dává jim to křídla.
3. JE SROVNÁVÁME s jinými dětmi
„Podívej se na Aničku, jaká je čisťounká a upravená! A ne jako ty, ty čuňátko!“ Je vám to povědomé? Jedno nedokážu pochopit: čeho chtějí maminky dosáhnout, když pronášejí podobná slova? Kromě nepřátelství k Aničce jiné city těžko vyvolají.
4. SE JIM POSMÍVÁME!
Šly jsme s malou sestřičkou do obchodu..Byly jí 3 roky. Na obličeji měla zeleně flíčky – ošetřené stopy po neštovicích. Znuděné prodavačky, které neměly co dělat, se k nám obrátily a začaly se hihňat: „No to k nám přišla kráska, koukněte na ni!“ A mě v hlavě duněla jen jedna myšlenka: „Kde bych tak vzala samopal a na místě je postřílela?!“
5. JE URÁŽÍME slovy nebo jednáním
V 8. třídě jsem se pokládala za zcela dospělou a samostatnou dívku. Jednou jsme s tátou seděli nad geometrií, kterou můj mozek prostě odmítal chápat. A tehdy můj otec, už notně rozčilený, mě plácnul – přes zadek! Ani mě to tak nebolelo, jako mě to strašně urazilo! Dlouho jsem s ním nemluvila. A on nemohl pochopit, co se mě tak strašně dotklo…
6. NA NĚ KŘIČÍME a přestáváme se ovládat
Pamatuji si, jak v porodnici moje sousedka, utrápená pláčem svého miminka, dítě najednou popadla, třásla s ním a řvala: „Co krucinál chceš?“ Nikdy nezapomenu na obrovské modré oči děťátka plné hrůzy. Pak se za to nejspíš sama velmi styděla…
7. JE IGNORUJEME!
Věřte, že to je to nejstrašnější. Japonský vědec demonstroval před celým světem pokus s rostlinami. Tři stejná semínka byla zasazena do 3 různých květináčků. Každé ráno, když procházel kolem prvního, vědec rostlinku pozdravil a věnoval jí laskavá slova. U druhého květináčku křičel a nadával rostlince strašnými slovy. Třetí prostě ignoroval a procházel mimo ni, aniž na ni pohlédl.
Není těžké uhádnout, co se s rostlinkami za měsíc stalo. První rozkošatěla šťavnatými zelenými listy na celou šířku okenního parapetu. Druhá prostě uschla. A třetí shnila.Děti jsou podobné zeleným rostlinkám a rodiče po letech sklízejí jenom to, co sami vypěstovali!
Teď zvedněte tvář od monitoru a představte si své maličké. Jak tiskne baculaté pěstičky, směšně krčí nos a usmívá se na vás celou bezzubou pusinkou. V odpověď se ve vás pohne něco velkého a něžného. Tohle maličké vás miluje naprosto a bez podmínek, ať jste v jakékoli náladě, ať mu dáváte jakékoli dárky, prostě proto, že jste jeho maminka nebo tatínek! A za jeden takový úsměv pro něj uděláte všechno na světě. Myslete na to co nejčastěji a mějte rádi své děti!
