Pasivita je patologickou nemocí mysli dnešní doby…
II. VZDOR a TĚLO – emoční přejídání, poruchy příjmu potravy, půsty, posedlost cvičením, pohrdání tělem, srovnávání, sebetrestání, odpor a vztek (vzdor) vůči sobě.
Na úvod poznamenávám, že pokud do života zařadíme občasný půst, který je zdraví prospěšný a někdy se zase přejíme nad míru, není to žádný problém a podivný úkaz.
Pokud však po každém, nebo většině jídel nepřichází plnost, nasycení a celkem běžné radostné uspokojení hladu, ale namísto toho přichází ZNECHUCENÍ a POHRDÁNÍ sebou, že jsme se zase neovládli, či touha jít se za to „potrestat“ tréninkem, tak tady už kontrolka svítí jasně, bez ohledu na to, zda tento bolestivý emoční impulz ihned potlačíte, odmítnete a zahodíte, nebo jste si ho plně vědomi, ale jen netušíte, co ho pořád pohání k aktivitě a nekonečnému bludnému kruhu nelásky k sobě a vlastnímu tělu.
Vzdor, jakožto kombinace odporu + vzteku má s tímto bludným kruhem společného hodně, protože podporuje jeden z našich největších základních emočních projevů, a to znechucení, ať nad námi samotnými, nad naším tělem nebo nad světem kolem nás. Vede nás do bludného kruhu srovnávání se s ostatními, pohrdání sebou, zklamání ze sebe, k sabotování sebe sama, pokud chceme vystoupit z něčeho toxického, směrem ke zdravému. Destruktivní dítě v nás, které vzdoruje, totiž výhradně NESOUHLASÍ, s tím je spojeno výborně, ovšem s tím, co by vedlo k souhlasu, přijetí a lásce, tedy s vlastními skutečnými potřebami a hranicemi, spojení chybí. Když se vztekáme a vzpíráme se všemu a všem, neexistuje žádný prostředek k utišení, ani nevíme, co bychom tedy chtěli, aby nám bylo dobře, nevíme s čím vnitřně souhlasíme. Ať už nám svět nabídne cokoli, jako matka, která se snaží zvednout kopající dítě ze země, my to odmítneme a bojujeme dál, protože netušíme, jak se v tom boji a odporu přijmout a dovolit si tomu dát průchod jinak, než bojem se světem kolem sebe. Vidíme jen svět plný omezení, ale netušíme, jak by tedy náš svět měl vypadat, abychom s ním mohli být v souznění, souhlasu a přijetí. A to nejtěžší na tom je to, že je to jen odraz našeho vnitřního nesouhlasu se sebou, nepřijetí sebe a odmítání sebe v tlaku na to, abychom našli své místo, kde budeme plně akceptováni a přijati i světem kolem sebe ve všem, co přinášíme.
Jak už jsme si napsali včera, východiskem z tohoto je procítit, že si odpor mohu nechat, že je to v pořádku ho mít, s pochopením a respektem k tomu, že je tu a je mou součástí, možná i věčná nespokojenost se světem je mou součástí a to není dobře ani špatně, protože za vším, i za odporem a bojem, se skrývá pro mě i pro ostatní velký poklad, něco kreativního, co z toho může vzejít, neboť i hněv a zlost může být hnacím motorem pro změny, které chci světu přinést, jen si pro to mám najít rovnovážnější a jemnější formu, která bude respektovat mě, jako jedince, ale i svět kolem mě a jednotu s ostatními.
VZDOR tedy přináší zlost s odporem vůči:
-omezení
-nesouhlasu
-nepřijetí
-odmítání
-pohrdání a ponižování
-je vyjádřením nespokojenosti
-vyjadřuje zklamání
-poukazuje na rozpačitost, šok, pohoršení, odpudivost, stud
-je vnitřním bojem vůči váhavosti, nerozhodnosti
Všechny tyto výrazy vzdoru můžeme převést na jakoukoli oblast vnitřních bojů. My se teď zaměříme na TĚLO, jídlo, cvičení a vzdorování (sabotování) vůči zdravému a sklouzávání k toxickému.
Když po jídle namísto klidu a spokojenosti přichází pohrdání vůči sobě, zklamání ze sebe, pohoršení, stud nad svým tělem, odmítání svého těla a bojem mezi omezováním sebe sama, a mezi úplnou anarchií vzdoru v nás, no a co, je mi to všechno jedno, kašlu na všechna omezení,
SESTUP do HLOUBKY:
Když jsem s tím sestupovala hlouběji, vzala jsem si jako výchozí moment věčný HLAD. Ale po čem vlastně hladovím? Jako odpověď mi přišla touha po intenzitě. Touha prožívat naplno. To mě logicky zavedlo k tomu, že se někde tohle prožívání života naplno muselo zaseknout a jídlo mi ten pocit intenzity prožívání života jen nahrazuje. Ten oheň ve mě, ta touha po intenzitě, byla vždycky spalující i pro to vzdorující destruktivní dítě. Věděla jsem ale, že když jsem přišla, chtěl ten oheň ve mě hřát mě i všechny kolem. Byla to láska a jemnost v nejčistší podobě a nevinnosti, než se z toho stal oheň odporu a hněvu (vzdor) a chtíče nenaplněné touhy a hladu, který chtěl pálit všechno kolem sebe a pak se zase úplně do druhého extrému zmrazit na led a sníh bez lásky a tepla. Jsou jen dva způsoby, jakými přicházíme o svou nevinnost a radost (vnitřní oheň co hřeje), buď je nám to zakázáno, nebo si to zakážeme my sami. Vzpomněla jsem si pocitově, jak jsem prožívala ten okamžik, kdy jsem vyhasla, kdy jsem tu lásku, hřejivost a teplo nevinnosti nabízela tomuto světu a ten dar nebyl přijat, protože byl zkrátka moc intenzivní a svítil příliš na nepřijaté a nemilované části mých rodičů, aby to mohli přijmout. To je ten okamžik, kdy se z odmítnutého daru stane přesvědčení, že tohle sem přinášet, je něco špatného. Tohle zná každé dítě, které nabyde přesvědčení, že není nevinné a čisté, ale je s ním něco špatně, tudíž si přístup k lásce, nevinnosti, vnitřnímu ohýnku a radosti ze života, zavře s přesvědčením, že není nevinné, ale naopak, mělo by se stydět za své projevy lásky, touhy po životě, radosti z objevování. Je to ten ventil, který se zavře spolu s větami typu: nepředváděj se! buď ticho, nikoho to nezajímá, nezpívej nahlas, je to trapné, jdi se radši učit a nemaluj ty čmáranice, tím se neuživíš…. Tam radost prostě končí a dítě se zlomí. Ohýnek a dary pohasnou a naším celoživotním úkolem je dát jim opět dřevo, kterým by se mohla vzkřísit naše přirozená nevinnost a čistota, kterou jednoduše JSME, ať si o sobě myslíme už cokoli. Jistěže jsme to my, kdo si to zavře, kdo se od toho odpojí a zmrazí se na celý život. Je to ten moment, kdy začne VZDOR. Neboť to, kým skutečně jsme, je stále v nás a přítomno, jen ho tím marastem vzorců a nánosů vin a studu a nepatřičnosti, zabordelíme na dlouhý čas a pak vzdorujeme, odporujeme, bojujeme, dokud se opět nedostaneme do toho původního čistého stavu bytí. To je podstata odporu a hněvu proti vnějšímu světu, který nás zdánlivě obral o radost z bytí, pravdou však je jen to, že jsme se nechali obrat my sami a je na nás ten příběh pustit (od)pustit a jít dál bez příběhu v hlavě, jen s tím vším, co je naší součástí a co se nám vyjeví v celém tom procesu znovuzrození.
Byla jsem zkrátka dost intenzivní holčička. A když jsem šla po stopách hladu po intenzitě, pochopila jsem, že v sobě nosím dva velké extrémy, které představují mí rodiče, což mi dost pomohlo podívat se na ty mé nánosy, které s láskou vidím a přijímám.
V jídle jsem také jela dva extrémy.
OTEC v mém způsobu stravování představoval mou večerní „pohodičku“, takový můj předěl po celém dni, kdy jsem byla zaměstnána něčím jiným a neměla jsem potřebu vyhledávat jídlo. Z vyprávění mých klientů, nebo přátel, je večerní pohodička a předěl častá záležitost. Někdo si dá jídlo a plácá chutě dohromady, někdo si dá svoje pivka, někdo si sedne k čokoládě, kterou do sebe vpraví, spojovacím prvkem je dovolení, uvolnění po zákazech, omezení, rutině, povinnostech celého dne.
Otce jsem nejvíc cítila v žaludku, jako nezřízený hlad, chtíč, touhu a vzdor proti všem pravidlům. Stejně jako jeho noční nálety na ledničku, jsem večer vklouzla elegantně do myšlení typu – nechci se ovládat a ničím se nenechám omezovat! I když mi jídlo vlastně nic nepřinášelo a ani jsem na to neměla chuť, přišlo mi skvělé si to prostě dát a jít neřesti naproti, muhehe 
Rozjet to naplno a ničím se neomezovat, vzdorovat tomu, že něco nesmím, že bych neměla. Pěkně zabojkotovat celý ten den zdravých návyků, zasabotovat všechna ta nesmyslná omezení. Proč bych jako nemohla? Chci si života užít a ne se omezovat. Pozorovala jsem jak z toho jídla nemám vůbec potěšení, je úplně jedno, co dám do úst, ale to hlavní bylo DĚLAT SI CO CHCI!!!! Fuck off všemu a všem! Usmívám se nad tím, jakou světovou revoluci jsem tím svým pleněním lednice a děláním si co chci bez omezení, chtěla vybojovat Otec nikdy neuměl ovládnout své emoce, což vyústilo v násilí, žárlivost, a potom přicházela zase forma sebetrestání – vina, stud a velký propad, že se neovládl a je veden tím spalujícím ohněm vzdoru, sebenenávisti a chtíčem. Víme dobře, že emoce se neovládají, emoce se vítají a dává se jim zdravý průchod skrze tělo. Ovládat a neovládat je jen mocenský způsob dalšího vzdoru a boje nad tím, co v sobě nenávidíme a neumíme si to odpustit. Takhle táta vzdoroval a trestal sebe, namísto otce, který ho tyranizoval a omezoval, jakožto mega puntičkář, který vyžadoval tvrdý vojenský řád a pořádek. Táta tedy logicky proti pořádku a řádu vzdoroval celý život, doma jen tichým vzdorem, kdy jediný spojenec lásky, bylo jídlo, kde se omezovat nechtěl a nemusel. Ty moje hlady v žaludku tedy souvisely se vzdorem a tedy i přejídáním večer. Pak následoval trest za to, že jsem to neovládla a následující den jsem od rána vpadla do druhého extrému a to do mé matky.
MATKA – půst a sebeovládání
Přišlo ráno a protože jsem večer pustila uzdu svým vášním, šla jsem opět do tvrdého půstu, řádu, povinností, kde mě jídlo, hlad a můj vzdor neovládaly. Tady jsem to měla přísně pod kontrolou. Tady jsem nad tím měla mocenskou převahu. Tedy tu převahu, kterou nevědomě vysílala jako žena svému muži, který se neuměl ovládat. Jestliže byl fyzicky silnější, tady byl slaboch. Tyhle podvědomé energie jsem z těch dvou vždycky cítila a byly mi velmi nepříjemné, než jsem si je zvědomila. Setkávám se s nimi i dál na terapiích, jako vzdorování ve vztazích, kdy podvědomě, někdy i vědomě, vede pár mezi sebou válku o nadřazenost, pohrdání, znechucení. Neví z čeho to pramení, nemají v sobě vyrovnané oba principy do spolupráce a vzdorují sobě v rámci každodenního boje s odmítáním, odporem a nesouhlasem. Matka ve mě se vždy uměla ovládnout, což neznamená, že uvnitř v ní to nevřelo. Tomu se říká pasivní agresivita, nebo tichý vzdor.
V těle jsem měla matčin vzdor v zádech na lopatkách, byl to takový připínáček, který jsem měla zaražený až do srdce, když jsem se s ním spojila, těžko se mi dýchalo, bolelo mě na hrudi, na zádech zátěž jako prase, úplně mě to lámalo do předklonu. Řeknu vám, zlatej táta v žaludku, oproti zátěži maminky mojí milované Ona ten hněv v sobě nikdy nepustila. Její bojkot probíhal jen formou půstu, hladovění a odpírání si všeho hezkého v životě bez potřeb. Vždy až na druhém místě. Za mužem, za celým světem, obětující se pro ostatní. Přitom však zlost na to, že by taky chtěla žít naplno bez omezení, ale neví jak na to, jak si to znovu dovolit přes tu tíhu zodpovědnosti, co si na sebe vzala. Ta se nikdy neodváže. Řeholnice, jeptiška…. extrém. V sobě neskutečná tvrdost a vzdorování všem potřebám a jemnosti. Na zádech TYRAN, který nedává vydechnout.
A pak můj táta…. král všech neřestí. To vám povím, to je kombinace, to do života chceš Na druhou stranu z toho propojení jsem vznikla já, od obou jsem přijala tu zátěž dvou extrémů a rovnováha, kterou mezi nimi vytvářím, zas nese velké dary, které dnes můžu dávat do své tvorby. Tu vášeň, energii i zodpovědnost vůči světu, ovšem už v netoxické podobě.
Co měli společného? Oba nenáviděli své tělo a pohrdali jím. Maminka se trestala půstem a hladověním, aby se měla ráda, musel a být štíhlá, což taky byla. A táta byl obézní a trestal se tím nezvládnutým chtíčem, až své tělo musel brzy (65 let) opustit, protože to toxické převládlo nad zdravým a nechtěl se toho nikdy vzdát. Oba vnitřní tyrany, kterého táta vypustil i navenek, mamka si ho držela v sobě. Ta nekonečná tvrdost ve vztahu k sobě.
Co po mě ta zátěž chtěla? Abych už přestala poslouchat tyrana v podobě připínáčku a žila svůj život. Abych vnímala své potřeby a objevila znovu svůj zapomenutý oheň v sobě – oheň kreativity a radosti ze života.
Co mi přinesl můj vzdor? Pomohl mi to všechno přežít. Pomohl mi dojít k nezávislosti a svobodě a přinesl mi velkou sílu, která mě občas ale zase sejmula do sebedestrukce a trestu.
Co se stane, když si dovolím s láskou a pochopením pustit svůj vzdor?
Podlehnu lásce a jemnosti, někde z těch dvou extrému vzniklo falešné přesvědčení, že podlehnout jí, znamená přijít o převahu nad tím druhým (vztah mámy a táty), znamená to ztrátu nezávislosti a svobody, neboť jemnost a zranitelnost mě odhaluje a také mě nutí si odpustit, přičemž matčin tyran ve mě, zvyklý na půst a odříkání, říká, ty to musíš všechno nést na zádech a VYDRŽET i když to bude nad tvé síly. Protože, kdo byť jen a připustí, že je něco nad jeho síly a nechá se ovládnout jen tím, co chce, je SOBEC, který ublíží ostatním (otec mě nechtěl, protože to bylo nad jeho síly, což pravdivě připustil a rozhodl se pro svůj život). Pokud se rozhodneš pro vlastní život, budeš sobec (přesvědčení, které mě omezuje v radosti, jemnosti, lásce…). Kdyby ses toho pustila, začala bys být více vidět, zatímco ve skrývání a neviditelnosti je bezpečí. Proto je třeba se omezovat a bojovat vzdorem proti omezení svobod, ukazovat nadřazenost, pohrdání a znechucení světem, aby se nedostala na povrch zranitelnost, jemnost, láska a pochopení.
Tak to pěkně děkuji…. toho vzdoru se pouštím ve prospěch jemnosti vůči sobě i světu kolem sebe. I tyrana, i tlaku na sebe. Raději projevím vše, co se vyjeví a bezpečí si budu budovat sama v sobě. Kde je mé bezpečí v těle? Je v srdci. Je to lev, který je silný a vždy všechno zvládl a postavil se postupně na své vlastní nohy. Je to síla, která není destruktivní, ale umí vytvářet nádherné věci a podržet s láskou i ostatní. A to jedině za předpokladu, že to není nad mé síly a že připustím sama sobě i světu, že mám nárok na odpočinek a vyslyšení vlastních potřeb. Že jsem vstřícná k sobě, ke svému tělu a přikláním se ke zdravému ve všem co dělám. Neboť odejít od toxického, není sobectví, jak se mi snažilo mé mentální přesvědčení namluvit. Je to cesta jemnosti a rovnováhy. Zlaté střední cesty. K tomu je třeba pustit svou jemnou ženu na svobodu a přestat ji ovládat tyranem. Dojít k puštění vzdoru, který jen chrání před zranitelností a strachu z bolesti. Otevřít se bolesti a dívat se na ní jako svědek, je ta cesta.
Jak to přispělo k vnímání těla a jídla? Přišla rovnováha. Půst, ano, někdy, proč ne, je to zdravé. S jemností je všechno zdravé. Večerní nálety a hlady odešly spolu se vzdorem destrukčního dítěte a jeho přesvědčením, že se už nikdy nebudu omezovat. Jemnost není omezování. Jídlo si připravuji jak s vnitřním řádem, pravidelností, tak přesně tak, aby mi chutnalo a abych dávala tělu, co potřebuje a co vnímá, že potřebuje. Na tréninky chodím s radostí, užívám si toho pocitu poté. Když cítím, že chci odpočívat, odpočinu si. Namísto vzdorování přecházím ke smysluplnější činnosti. Vnímám, pokud jsem nespokojená, je to cesta k tomu podívat se na své emoce a na ty se podívám, procítím, přivítám. Neutíkám od bolesti prostřednictvím jídla a extrémů. Raději si vezmu zápisník a tvořím. To je mé nasycení. Dovolit si radost a znovu ji najít mě přivedlo k tomu, že radost a naplnění už nehledám v jídle a nasycení zvenku. Když nemusím ničemu vzdorovat, mám daleko více energie na to být aktivní tam, kde je potřeba. Přijetí není pasivita. Energie daná do vzdoru je velké odčerpání sil, které můžeme využít zdravějším a naplněnějším způsobem.
Pokud vzdorujete v jídle proti omezením všeho druhu, zkuste se spojit s tím dítětem, které je možná jen znechucené a chce vaši pozornost, jemnost a lásku. Chce přivést k naplnění světem a životem samotným, ne k naplnění vašeho žaludku a seknutí se do postoje – všichni mi můžete s nějakými zdravými návyky a s nasloucháním skutečných potřeb těla a péče o tělo.
Láska k tělu přichází spolu s láskou k tomuto životu a k tomuto světu. Nepřijetí života a světa kolem nás je i nepřijetím těla a formy v této dualitě. Cokoli popíráme, odmítáme, to se vrátí jako bumerang ve formě odmítání a popírání. Jestliže jsme ještě s něčím v pohrdání a znechucení, pojďme před tím přestat zavírat oči a podívejme se bolesti do tváře. Nakonec zjistíme, že není tak hrozivá, jaká je naše představa o ní.
S láskou.
Veronika
www.shumavan.cz
Súvisiace články
