Do našeho života musí nejdříve přijít HLAD.
Jinými slovy pocit nedostatku, či naše celoživotní téma, díky kterému neustále hladovíme, což nás pohání k osobnímu růstu a touhy žít život, jaký si přejeme žít. Na počátku tedy ještě žijeme v klasickém nastavení mysli, která má očekávání toho, jaký život by chtěla žít, je ve fázi snů, či touhy vyřešit základní téma v životě tak, abychom mohli žít sami sebe v nejvyšším potenciálu, kterého jsme tady na Zemi schopni dosáhnout a žít. Díky tomuto vnitřnímu hladovění, které se samozřejmě odráží i coby nedostatek ve vnější realitě v našem tématu, začínáme na cestě rozlišovat, co je skutečně dobré a co je špatné, na což si musí přijít každý sám, bez toho, aniž by mu toto rozlišení předal někdo venku. A to proto, že co je dobré a co je špatné nevychází z vnějšího světa, ani z žádných prázdných teorií a vědomostí, ale z vnitřního cítění a obratu směrem k sobě do vnitřního světa. Učím se tedy rozlišování, co je dobré a co je špatné PRO MĚ. Pomineme-li dualitní rozlišování, co je dobré a co je špatné, pak můžeme také říci, že se v této fázi učíme poznávat, kdo jsme, z čeho máme příjemný, či nepříjemný pocit, jakou bolest v sobě nosíme, a jakými přesvědčeními si stojíme sami v cestě, neboť se jich držíme (lpíme) vírou, že jsou pravdivá. Jsou to však převzaté pravdy, které s námi neladí a nepomáhají nám ani překlenout náš hlad a nedostatek. Co je tedy pro nás správně, se řídí srdcem, tedy vnitřním pocitem a cítěním, ke kterému si musíme sáhnout přes povrchní vnímání naší mysli a proniknout tak do větší hloubky.Tímto neustálým rozlišováním a obracením k sobě, si vytváříme své vlastní vnitřní hodnoty, které když následujeme, tak máme a souladný příjemný pocit, který koresponduje s tím, že právě teď a tady žijeme sebe, nikoli převzaté pravdy, vědomosti a myšlenkové koncepty. Jestliže však tyto vnitřní hodnoty nenásledujeme a zrazujeme je, ozve se nepříjemný pocit, nesoulad a opět i HLAD.
K vnitřnímu souladu se dostaneme tak, že se zpřítomníme a uvědomíme si, co cítíme a prožíváme v období hladu, emočního napětí (emoce nás vedou k sobě) a nedostatku. Za tohoto procesu neustálého obracení se směrem k sobě a ke svému cítění a vnímání sebe sama se vším, co přichází do našeho prostoru, včetně odporu, strachu, nepřijetí… se dostáváme do svého středu a klidu, který nám umožní nechat život v důvěře plynout bez našich neustálých myšlenkových zásahů a OČEKÁVÁNÍ vyplývajících z našeho strachu a nedostatku. Už mu nestojíme v cestě tím, že máme očekávání a chtění, aby nám to, co chce náš strach a nedostatek, život dal a poskytoval, i za cenu, že to vůbec není v souladu s naší duší, ale jsme ve stavu přijímání, kde se necháváme obdarovávat tím, co k nám samo přichází, aniž bychom si něco podmiňovali a vyžadovali to. To je ona pozice obdarovávání a nikoli pozice mám na to právo – čili pozice očekávání, která je vnitřně ještě žijící v nedostatku a strachu.
Co ke mně přichází je už mé, neboť já to mám rovněž v sobě. Co ke mě nepřichází, mé není, neboť to nemám v sobě a nemám na to právo.Motivace toho, co chci, aby ke mně přicházelo musí vycházet z nastavení vnitřního vnímání sebe a svých pocitů, respektive i z vnitřních hodnot, které v sobě, ale ani venku, vůči ostatním lidem nezrazuji. Sebe a své vnitřní hodnoty zrazuji i tím, když se příliš vydávám, neboť se vydávám ze strachu a nedostatku, nikoli z lásky. Stejně tak zrazuji své vnitřní hodnoty a nastavení tak, když přijímám to, do čeho jsem ještě vnitřně nedozrála a nedorostla. To je pozice dítěte, která se zavěsí na někoho schopnějšího, kdo mi to dává, nebo si myslím, že když mám vědomosti, stačí to, a mohu to předávat dál. V této pozici vesmír zpravidla po nějakém čase zasáhne a odebere to. Jednoduše nás v tom zastaví a budeme trpělivě čekat, než dosáhneme vnitřního mistrovství, nebo DOSTATKU, ze kterého již můžeme adekvátně dávat i přijímat hojnost života. K tomu tedy musím vnitřně nejdříve dojít, jinak jsem opět v bodu nula.
HOJNOST tedy vychází z toho, co už v sobě vnitřně žiji, čemu skutečně vnitřně věřím a co tedy v sobě již skutečně mám. Co JSEM UŽ V SOBĚ PŘIJALA a co jsem rozpustila. Nemůžu tedy očekávat a vyžadovat něco, co sama ještě v sobě nemám. Nemám to v sobě i proto, že tomu ještě SKUTEČNĚ NEVĚŘÍM. Mohu tomu věřit jen v úrovni své mysli. Například, že mám hodnotu, ale venku se mi hodnota neodráží, neboť ji ve skutečnosti nevěřím uvnitř a také ji nežiju v sobě. Nemohu chtít věrnost, pokud nejsem věrná sama sobě a nadále zrazuji své vnitřní hodnoty a svou cestu. Nemohu očekávat, že budu mít hodnotu pro partnera, pokud jí nemám již v sobě. Že budu žít dostatek, pokud ho nemám již v sobě. Jinými slovy, nemohu očekávat nic z toho, co není ještě mé a ve mě – co nežiju a co je pouze v mé mysli jako OČEKÁVÁNÍ a LPĚNÍ, ale vnitřně tomu nevěřím. Čím se obdarovávám já sama, to také dostávám a přijímám. To je princip bezpodmínečné hojnosti. Je přístupná každému, kdo v sobě rozvíjí postupně v procesu potenciál. Ano, máme v sobě již všechno, ale současně tomu stojíme v cestě, abychom to v sobě objevili a žili. Princip skutečně obdarovává každého, kdo upřímně jde cestou cestou vnitřní pravdivosti, ale i cestou vnějších hranic a hodnot. Jestliže budeme celou svou pozornost zaměřovat jen na vnitřní a nepostavíme se světu čelem ve vnějším světě a v nastavování hranic, také ještě vycházíme ze strachu. Dávání přijímáním a přijímání dáváním je pak přirozenou součástí toho, co se děje automaticky v tomto vnitřním nastavení a prociťování sebe. Není potřeba další myšlenkový koncept.Vše jde zevnitř ven a motivace je zásadní. Pokud žijeme sebe, svět žije i nás.
Miluj proces a miluj sebe v procesu.
Veronika Shumavan-ka
