Zaujímavá téma 🙂
DUCHOVNÍ ČLOVĚK bývá často pomýlený pojem. Mnoho lidí má určitou představu, že když je člověk skutečně duchovně na výši, měl by splňovat určitá kritéria, která jsou dána touto rolí. Měl by být ideálně stále šťastný, usměvavý, laskavý a nad věcí. Nic by se ho nemělo dotknout a měl by mít vyčištěnou karmu, vyřešený vztah s rodiči, dětmi, partnery (ano, i s bývalými) a měl by se chovat tak, aby nikoho neurazil, protože on to se svou přirozenou laskavostí přece musí zvládnout hravě. Jeho veselá nálada nikdy neklesá pod úroveň bezpodmínečné lásky a neustále lidi kolem sebe podporuje řadou lichotivých a moudrých slov, ze kterých si sednete na zadek. Samozřejmě má i léčitelské schopnosti, které poskytuje na počkání a zcela zdarma. I kdybyste našli takového člověka, který disponuje všemi z uvedených vlastností, pravděpodobně by v této roli dlouho nepřežil, protože tak velká identifikace s pozitivní polaritou jeho osobnosti by vytvořila velice zhoubný stín. Vzpomeňte si na lidi, kteří nosí na tváři permanentní úsměv. Takový ten trochu bolavý, ze kterého se cítíte v rozpacích a dělá vám napětí v břiše. To je křeč, ano, je to maska. Hlavně se usmívat, aby to „tam dole“ nebylo cítit. Anebo lidé, kteří stále dokola mluví o duchovních úrovních svého probuzení a nejenže vám to nedává hlavu ani patu, ale po pár minutách se vám začne točit hlava a dělat šoufl. Všechno je nablýskané, natřené narůžovo a bez jediné poskvrnky. Chvíli to tak vypadá, ale hovno pod kobercem začne časem smrdět. To není duchovno, to je únik. Člověk, který vstupuje na duchovní cestu, si je vědom svých stínů. Nechová se škrobeně, nýbrž autenticky.
MÍRA JEHO AUTENTICITY URČUJE STUPEŇ JEHO PROBUZENÍ. Nedávno jsem slyšela krásný rozhovor na téma návštěv u Míly a Eduarda Tomášových. Paní Míla nebyla žádná průsvitná lesní víla, uměla být i „ženská od rány“ a její upřímná a nekompromisní povaha se vryla do paměti snad každého návštěvníka. Právě její křišťálová jasnost a lejzrové myšlení byla inspirací i samotnému jejímu muži, který ji prohlašoval za svou učitelku. A přitom byla plná lásky. Tento paradox je mi velmi blízký a vidím, že ve světě plném zmatených a ustrašených lidí je potřeba mít lejzrové hranice. Jedině tak může člověk žít vlastní život, aniž by se vydával na pospas cizopasným enegiím. Proto k duchovnu patří i schopnost ukázat druhou tvář. Nikoliv nastavit na další facku, ale ukázat svou temnější část bytosti těm, kteří nerozumí laskavému přístupu. Protože láska není jen sluníčko a světlo. Láska spočívá nad dualitou a slučuje paradoxy. Lásku jednomu prokážeme pohlazením, jinému nakopnutím. A to je podstatou duchovního učení. Vše, co ve hmotě existuje, má svůj protipól a bez něj bychom nemohli být celiství, tudíž bez něj by nebyla láska. Láska spojuje dva póly přitažlivou silou. Jeden bez druhého nemůže existovat. Stejně tak, jako my, lidé. Jeden bez druhého jsme jen stíny svých vlastních myšlenek. Proto se spojujme v srdcích a nenechme se rozdělit svými koncepty, které za pár let zmizí v prachu dějin. 
zdroj: Tara Svobodová
