3 fáze duchovního probouzení (od Waynea Dyera)

Pravdou je, že čím více se uvolníme a dovolíme si plynout energetickým systémem vesmíru, tím více budeme zažívat tento jev. Rozhodně budeme překvapeni tím, co se bude dít, a uvědomíme si, že to všechno je součástí kouzelné dokonalosti naší existence. Vsadím se, že jste už určitě zažili případ, kdy jste věděli, kdo vám volá, ještě než jste vzali telefon do ruky. Také jste možná někdy udělali něco, co jste předtím nikdy neudělali, a neuměli jste vysvětlit, proč, až jste se jednou ohlédli zpět a celý důvod pochopili.

Když si toto uvědomíme, náhody už nás nepřekvapují. Začneme je tak nějak očekávat. Dokonce je začneme umět sami vytvářet. Uvědomění si synchronicity v našich životech vyživuje naše božské spojení s neviditelným světem bez formy. Umožňuje nám to započít proces probouzení a uvidět svou vlastní schopnost myslet a utvářet či přesměrovávat naše celé životy.

Pamatujete si na období, kdy jste měli zlomené srdce a cítili jste, jako byste se z toho otřesu neměli nikdy dostat? Vaše mysl jako by pracovala proti vám, protože vám neustále vysílala nekonečný proud bolestivých myšlenek o tom, jak jste zoufalí a jak hrozná bude vaše budoucnost. Mohla to být milostná krize, rozvod, finanční pohroma, nemoc nebo nějaká nehoda. Nedokázali jste tomu nijak porozumět.

Prožitek takové krize nás znehybní na dlouhý čas. Naše mysl je soustředěná pouze na to, jakou zkázu nám situace přinesla, a my nejsme schopni pořádně fungovat. Nemůžeme spát ani jíst a nevíme, jak bychom mohli překonat takovou otřesnou souhru okolností. Užíváme svou mysl k zaměřování se na to, co je špatně, jak nás to bolí, a jak strašné to bude do budoucna. Rady našich přátel a příbuzných nám připadají úplně mimo mísu a obvykle nás ještě nahněvají nebo frustrují. Nedokážeme vidět ze svého zoufalství žádné východisko.

To je typická reakce u nás všech, kdo putujeme po své cestě s přesvědčením, že je řízena vnějšími ukazateli. Nedokážeme si představit, že by v našem utrpěném traumatu mohlo být nějaké požehnání nebo dar. Odmítáme jakékoli poznámky o tom, že si jednou na svůj zážitek vzpomeneme jako na důležitý mezník v našem vývoji. Chceme si jednoduše hovět ve svém zranění a věřit, že někdo jiný (nebo něco) tam venku nám způsobil tuto bolest, a přát si, aby se tyto vnější podmínky změnily. 

Na tomto místě naší osobní cesty k probuzení jsme každý posedlý svými traumaty. Skutečně věříme, že nás zoufalými činí události a okolnosti, a zatím si neuvědomujeme, že v tomto zoufalství vázneme kvůli způsobu, kterým tyto události vnímáme a zpracováváme. Neuznáváme, že by se v tomto dramatu, jímž náš život momentálně je, mohl skrývat nějaký dar.

Zatímco se probouzíme a jsme více a více uvědomělí, začínáme svou sílu utvářet náš svět využívat na mnohem vyšší úrovni. Když se ohlížíme zpět, vždy najdeme na situacích něco dobrého, co můžeme využít k dobru. Rozvod, který jsme si mysleli, že nikdy nepřekousneme, nám najednou připadá jako to nejlepší, co nás mohlo potkat. Dřívější krize, které jsme vnímali jako ohrožení pro náš život, nám najednou připadají jako přirozené součásti našeho rozvoje. Závislost na alkoholu, která nám ničila život, je pro nás nyní jednou z nejdůležitějších zkušeností – naučili jsme se díky ní, kolik síly jsme skutečně měli sami v sobě, i přesto, že se dříve zdálo, že dny naší opilosti všechno zcela zničí. Někdejší bankrot nás možná nastartoval k životu, který nám nyní přináší spoustu odměn. Vážná nemoc nám mohla pomoci uvědomit si skutečné priority a zpomalit. Tento odstup, s nímž se ohlížíme zpět, nám dává nový pohled na věci a možnost uvědomit si příležitosti skryté v tom, co jsme dříve prožili.

Toto je důležitý krok na cestě k osvícení a pomáhá nám vidět, jak sladěný vesmírný orchestr skutečně je. Ano, stále prožíváme bolest i utrpení, ale současně víme, že se v tom všem skrývá i něco většího. Jsme schopni být k sobě laskaví a přijímat, ctít a milovat i tu naši část, která vytváří tuto krizi. Možná nevíme právě teď, proč tato bolest přišla, ale někde hluboko uvnitř víme a věříme, že je za tím skryto něco cenného.

V této druhé fázi jsme přítomni v současném okamžiku a přítomně vše prožíváme, spíše než abychom trávili dlouhé hodiny trápením se, dokud nezjistíme, k čemu to všechno bylo. Když se chytíme toho „něčeho vyššího“ právě teď, postoupíme dál na své cestě k třetí a poslední fázi, kde spočívá čistá synchronicita a kde se již mnohem aktivněji podílíme na spoluutváření našeho světa.

Jestliže první fáze byla o využití přínosu časového odstupu, kdy si uvědomíme s postupem času, jakou příležitostí pro nás byla ta která těžkost, a druhá fáze o tom, že se včas uvědomíme a začneme si uvědomovat požehnání dané situace už když se děje, pak možná přemýšlíte, co dalšího by tu ještě mohlo být. Odpověď může být složitá k pochopení u těch, kdo neumí vidět dále než za sebe samé.

Protože třetí a nejvyšší fáze osvícení nám dává možnost volby myšlení v té nejryzejší podobě. Nabízí nám možnost myšlení prožívaného bez zprostředkovávaných, hmotných takzvaných příčin. Je to synchronicita v kontextu vědomí, že jsme myšlenkou a zároveň sami vytváříme myšlenky jak v sobě, tak vně. 

V této fázi jsme schopni vidět překážky na své cestě jako pouhé obecné události, u kterých máme možnost volby. Nepotřebujeme si z nich dělat těžkosti nebo v nich uvíznout, abychom se z nich poučili. Negativně znějící slovo „překážka“ je nahrazena neutrálnějším pojmem „událost“.

Božská část nás samých je schopna se spojit s Bohem a jeho silou ve vesmíru, věříme-li tomu a jsme-li ochotni to udělat. V té nejryzejší fázi synchronicity máme na výběr, zda si něco prožít jen v myšlence, a nebo i hmotně. Intuitivně cítíme, že určité jednání nebo další pokračování určitého jednání vyvolá určité nadcházející události. 

Naše intuice nám říká, že míříme k této situaci, a my cítíme, že máme na výběr, zda se jí potřebujeme zúčastnit či nikoli. V této fázi jsme schopni obejít hmotné zážitky tím, že si myšlenku, kterou nám měly předat, vezmeme už při procesu přemýšlení, aniž bychom měli potřebu si ji zhmotňovat. Doslova to znamená vzít si to, co nám měla situace dát, už předem, místo abychom si to vzali až s časovým odstupem a nebo během jejího prožívání. Když dovolíme myšlenkám, aby synchronně plynuly, a nebudeme jim klást odpor nebo je popírat, budou k nám proudit přirozeně, bez potřeby zhmotňovat se v našem vnějším světě.

Máme moc užívat svou mysl tak, abychom činili svou přítomnost plnou radosti. Ztráta určitého vztahu je pro nás neúnosná jen tehdy, pokud nemáme žádný vztah sami se sebou. I to je kouzlo synchronicity. Traumata a překážky jsou ve skutečnosti události, které nám pomáhají porozumět sobě samým.