Pusťte VYŘEŠIT a ZPRACOVAT

Neexistuje nic, co by bylo třeba zpracovat a vyřešit.

Je to pouhé lpění na přesvědčení, že s vámi není něco v pořádku,že něco chybí, nebo je tu navíc – není.Je to útěk z přítomného prožívání emoce, která přichází do vašeho prostoru, aby vás vrátila zase k sobě – do středu.Je to PROGRAM.Mysl není nic jiného než univerzální princip.

Rádi bychom si ji přivlastnili a stále dokola opakovali všem – to je moje mysl a MŮJ PROGRAM.

Zkuste však změnit úhel pohledu a prohlédnout, že to není váš program, ale tvorba univerzální mysli, která ho přivádí do prostoru, kterému říkáme vědomí.Stačí svolat skupinku lidí, všichni, kteří tu sedí, vám potvrdí program – NEJSEM DOST DOBRÁ/DOBRÝ… všichni se ho někdy v životě chytili, začali o něm být přesvědčení a uvěřili v něj. Pak jim někdo poradil, aby ho začali čistit a přehrabovat se v něm stále dokola. Začali věnovat pozornost programu, který se začal úměrně vložené energii pozornosti zvětšovat až do úrovně nevyřešitelného bloku. Čím víc na to mysleli, řešili, zpracovávali (a věřili tomu) tím víc se jim to ukazovalo ve vnějším světě, to aby se potvrdilo čemu věří. Všichni lidé nastoupili v rolích potvrzovačů věrnosti programu. Nepotvrzovali tím, že tam program skutečně JE, potvrzovali jen přesvědčení – iluzi…JEDNOU PROVŽDY – STAČÍ TOMU PŘESTAT VĚNOVAT ENERGII. Žádné zpracování, čištění a řešení něčeho, co vychází z univerzálního principu – tedy to zůstává v prostoru nás všech a nezmizí. Právě proto se neustále program vynořuje, podle potřeby, po spirále… nechte ho se vynořovat, nevěnujte tomu žádnou pozornost a pravidelně ho nechte zase zanořit kam patří – nejste tu od toho, abyste uklízeli něco, co vám nepatří. Všechny ty představy univerzální mysli, všechno, co bylo kdy vymyšleno ve společném prostoru – NEŘEŠTE a NEZPRACOVÁVEJTE.

Vaším úkolem je zůstat v přítomnosti, se vším, co JE.Ono totiž zpracovávání a řešení umí jednu výraznou neplechu – je důmyslným útěkem, od toho, co JE ve vašem prostoru (ten prostor je vědomí a vy jste ti, co neutrálně vše v prostoru pozorují).Tím nejzásadnějším útěkem – je útěk od EMOCE (bolesti).Je to vyhýbání se emoci, která se spustila na základě nějaké myšlenky, která vás vynesla ze středu bytí a odvezla vás z přítomnosti kamsi do „vašeho“ příběhu (iluze minulosti) a říše představ (iluze budoucnosti). Pokud se chytíte zpracovávání PROGRAMU… krásně ji v tu chvíli potlačíte a vyhnete se jí. Ujedete do ZACYKLENÍ. Začnete o tom přemýšlet a přežvykovat trávu jako kůň stále dokola, abyste utekli daleko od bolesti, která je ovšem také iluzorní, protože jakmile s emocí vědomě zůstanete (čistě jen s ní, bez přilévání do ohýnku příběhem), zjistíte, že daleko více bolí to neustálé přežvykování a cyklení se v přemýšlení, než zůstat minutku ve společnosti jakékoli emoce.Jakmile ZŮSTANETE, přijde UVOLNĚNÍ.A o to nám jde. Uvolnit, pustit, od-pustit.Přestat před tím utíkat, protože potlačením tomu dáváme sílu a tím pádem, se to v našich životech neustále opakuje, přichází to, aby nám život dal příležitost – UVOLNIT TO a PUSTIT.Navíc tam, kde je něco potlačeného, skrytého a neuvolněného, je velký náboj, který se obvykle nevypouští okamžitě, jednorázově, tak jak si to představuje vaše mysl. Jde to postupně. Po malých uvolněních, až do úplného, kdy najednou samovolně zjistíte, že to, co ve vás vyvolávalo emocionální bouři, najednou nemá žádnou sílu – jednoduše to zmizelo a už to s vámi nic nedělá. Ale je to proces, ve smyslu. Přijde to jednou, zůstanu s tím, uvolním. Podruhé, zůstanu s tím, uvolním.. nevěřím myšlence – dělám to špatně, když se to neustále vrací Naopak, děláš to úžasně, vrací se to po spirálce k tobě, uvolňuje se to, zas a znovu… až to LUPNE… a je klid. Spirála se už nevrací a jede se jinak, podle toho, co je ti v životě ještě třeba.Tvým úkolem je tedy zůstat tady a teď a uvolňovat.Pouštět.Bez příběhu, protože jakmile začneš přemýšlet o příběhu, co se ti všechno stalo, kdo ti co udělal – nejsi v přítomnosti.

Bez zpracovávání programu, protože jakmile začneš čistit mysl, vyhneš se prožívání.Bez očekávání a představ – protože jakmile začneš tlačit na PŘIJETÍ, ODPUŠTĚNÍ, tak je v tom tlak.Tvým úkolem je TLAK (emoci) pustit.Nechtít nic přijmout ani odpustit, ale zůstat s tím, co je, takové jaké to je, včetně BEZMOCI – tedy věrnou společnici myšlenky – nemůžu s tím nic dělat. Ta myšlenka ji spouští a tvým úkolem je uvolnit se a zůstat s tím, že tomu dáváš PROSTOR, že je to tady a teď větší než, jsi ty a necháváš to plynout. Jen to nech, časem se to uvolní samo a odpustíš, ani nebudeš vědět jak. Přijmeš, aniž bys na tom jakkoli pracoval/a, stane se to samo. Stačí jen netlačit a zůstat v uvolnění a dát tomu prostor. Bez podmínek pozorovat a zůstat s jakoukoli bezmocí.Mimochodem je to i ženský princip, který se tu hromadně kultivuje (i mužský), který dává prostor, aby se to dělo. Žena ve své síle, tedy umí zůstat s bezmocí a bez tlaku s tím, cokoli dělat. To neznamená nedělat nic! to znamená, nejdříve s tím zůstat, pustit, což přinese klid, uvolnění a střed a teprve z tohoto místa středu KONAT.

V emoci – v jejím potlačení nevykonáte nic velkého, přijde jen odpor. Nevykomunikujete nic, přijde jen odpor. Protože je z vás cítit tlak. Potlačené emoce – nemoce. Když budete tlačit na uzdravení, pak dáváte vesmíru vzkaz – mám nemoc v odporu. A pak jako odpověd’odříkaného největší krajíc – tedy děje se jen to, co je v odporu, aby mohlo přijít uvědomění a PUŠTĚNÍ.Netlačte na změnu (řešení, zpracování) – to chce jen mysl.Zůstaňte se vším, co je tady a teď – bez útěku.Vše je v pořádku, i to, jakým tempem jdete – nepotřebujete nic umět lépe, než jak to děláte právě teď.

S vámi je vše v pořádku – nic nechybí, vše už tam je, stačí k tomu jen obrátit pozornost – tedy k tomu, co již JE a uvědomit si to. Pozornost k tomu, co chybí a není je cesta mysli, nikoli srdce. Neboť srdce ví, že vše, co potřebuje již má.

zdroj ~ Shumavan