Přebírání viny

Přebírání viny za sebe (pocit viny, že mohu i za to, že jsem si neudržel/a správnou hranici a nechala ji překročit), nebo za někoho (když nevyhovím jeho požadavkům – často jsou to jen požadavky ve vaší mysli, když se cítí zraněný, je v emocích, za které chcete přebírat zodpovědnost) je jedna z nejčastějších příčin, proč lidé nežijí spokojený život.

Pokud je v nějaké oblasti vaše nedovolení,prozkoumejte, zda vás nedrží zpět právě vina a uvěznění v ní. Dost často je zde přítomný vzorec: dělat správná rozhodnutí. Je to jedna z nejčastějších iluzí nás všech, neboť tím předbíháme děj – nikdy totiž nevíme dopředu, co se stane, když to uděláme. Když si dáte svobodu a poprvé v životě se odvážete z těchto přesvědčení a vzorců a uděláte, něco, o čem si dopředu říkáte: to bude mít strašlivý dopad, to nemůžu udělat, to (někomu) ublížím, nebo sobě, tak často zjistíte, že se vaše představy nenaplnily. Všichni známe lidi, kteří se desítky let vězní v něčem, co jim nevyhovuje, trápí se, nebo přenáší svoji frustraci na ostatní a předem předpokládají, že něco nemohou udělat, že by to mělo strašlivé důsledky. Je fascinující, kolik duší, dokáže dlouhodobě žít ve vědomé lži (nezahrnuji lži nevědomé, neboť každý z nás si lže, pokud působí nějaký falešný a iluzorní vzorec a otisk a je to určitý proces tyto iluze odhalit).Nakonec, ale pokud by překročili tento vzorec, dali přednost tomu, co jim vyhovuje, přehnala by se jen mírná emocionální bouřka, všude po kraji by se rozhostil úlevný déšť a po chvíli by zase vyšlo slunce. Každý z nás přebírá zodpovědnost za důsledky svých rozhodnutí. Dokud, ale ten krok neuděláme a předem, a často i za všechny ostatní vymýšlíme scénář, jaký to na ně bude mít dopad, když se rozhodneme životě si vybírat jen, co je s námi vnitřně v souladu, nedozvíme se to. Zkušenost je taková, že to je vždy ku prospěchu věci, neboť jakmile přestane působit sebedestrukční vina – nezdravé vazby a vztahy odchází z našich životů, odstraňují se manipulace a závislosti, nejrůznější přebírání zodpovědnosti a dotování vlastní energií, které nám ani ostatním nedovoluje dospět k vlastnímu rozhodování, mohou odejít a pole plné strachu se krásně vyléčí. Toto pole se však nemůže léčit, pokud jsou naše emocionální hranice nezdravě nastavené. Pokud přebíráme emoce druhých a viníme se za to, že jsme jim je způsobili (vina, stud) – je to lež. Můžeme v druhých lidech vyvolávat emoce, ale my zůstávejme jen s těmi svými. Rozlišujme jasně: toto je moje a toto je zase tvé. Stejně tak uvíznout ve falešné iluzi, já jsem ten lepší, já jsem ten, kdo je v právu, toto je viník, je cesta do nikam. Jakmile totiž vytváříme trojúhelník viník, oběť, spasitel (zachránce), jsme v tom všichni zainteresovaní stejným nezdravým a sebedestrukčním dílem. Bez ohledu na to, jak se to venku tváří, měli by všichni aktéři, přejít ke zdravějšímu způsobu svého bytí a převzít zodpovědnost za svůj vlastní život, své emoce a svou životní spokojenost. Jedině to vytváří zdravé vztahy.

A proč o tom nyní píšu. Děje se to všude kolem nás. Jistě jste si všimli, že vše, co je postaveno na iluzorním a nezdravém základu padá a nedá se již silou vůle udržet. I ti, kteří se dosud vyhýbali čemukoli, co by je vytrhlo z letargie, se s tím setkávají. Možná, že je to jen můj vesmír, ale na individuálních konzultacích mám stále přeplněno. Letní měsíce, které byly léta většinou ve znamení klidnějšího chodu, jsou na tom stejně jako měsíce zimní. A je to v pořádku. Nemusíte na to být sami, ani když se vám nechce požádat i vhled, pěstujte si vztahy, kde je upřímnost, a kde vám přátelé řeknou třeba i něco, co nechcete slyšet, ale co vás podpoří ve změně úhlu pohledu. Zdravé přátelské i partnerské vztahy jsou podpůrné, nikoli kritické. Jsou prostorem pro naslouchání a vyžádané rady. Jsou prostorem, kde se cítíte svobodní, přijímaní v jakémkoli emocionálním rozpoložení. Pokud váš partner (častěji muž, který má jiný přístup k cítění), nedokáže ještě ustát vaše emoce, naučí se to společně s vámi a vy s ním. My ženy máme problém ustát mužský drsnější způsob postoje k dětem, nebo jejich logiku, ve chvíli, kdy toužíme jen po sdílení a po citu (stačí jim to říct: teď od tebe nežádám žádné řešení, jen to s tebou sdílím). Chce to trpělivost, která má také své hranice (žádný kompromis, ani přehnaná tolerance) všichni jsme byli vychováni k utíkání před emocemi. Zkuste se podívat kolem sebe, když začne být třeba v potravinách emocionální dítě. Kolik lidí se odvrátí, kolik lidí se dostane samo do emocí hněvu, kolik lidí se na to dívá s odporem a jak málo lidí se na dítě v tu chvíli podívá s pochopením a láskou. Utíkáme před tím, když se to děje kolem nás a když se to děje v nás a nedejbože, když se to děje v našich vztazích Velmi rádi to potlačíme, nevidíme, je to tabu, nebo pro někoho málo spirituální, ale o to více lidské. Shumavan