Pasivita je patologickou nemocí mysli dnešní doby…
Jisté mladé stvoření se mě nedávno zeptalo, jaké to je, být stará. Poněkud mě to zarazilo, neboť se nepokládám za starou. Když stvoření mou reakci zpozorovalo, upadlo do strašných rozpaků, ale já jsem mu řekla, že je to zajímavá otázka, že si ji promyslím a posléze mu řeknu, k čemu jsem došla.
Stáří, uzavřela jsem své úvahy, je dar. Dnes jsem snad poprvé v životě tím člověkem, kterým jsem chtěla být. Nemám na mysli své tělo, samozřejmě. To ve mně naopak někdy vyvolává záchvěv zoufalství – vrásky, pytlíky pod očima, skvrny na kůži, povolený zadek. Starucha, která se v mém těle usadila, mě občas v zrcadle šokuje, ale nikdy to netrvá moc dlouho.
Nikdy bych nevyměnila své skvělé přátele, svůj zajímavý život a svou zbožňovanou rodinu za menší počet šedých vlasů nebo ploché pevné břicho.
Jak postupně stárnu, naučila jsem se být k sobě shovívavější a méně kritická. Skamarádila jsem se se sebou. Nekárám se za to, že jsem snědla jeden dortík navíc, že jsem si neustlala postel a koupila si idiotskou cementovou ještěrku, která mi k ničemu není, ale dodává jakýsi avantgardní odstín mé zahradě.
Cítím plné oprávnění se přecpat a neuklidit si, mám plné právo být výstřední. Byla jsem svědkem, jak mnozí – až příliš mnozí – z mých drahých přátel příliš brzo opustili tento svět, aniž by stihli poznat tu velikou svobodu, kterou přináší stáří.
Koho vzrušuje, jestli si čtu do čtyř do rána a pak vyspávám do oběda? Sama se sebou si tančím při šlágrech z padesátých let a když je mi někdy do pláče nad láskou, která už není, tak si zapláču. No a co?
Po pláži se klidně courám v plavkách, které jakž takž poberou mé opravdu, ale opravdu už ne štíhlé tělo, když se mi chce, ponořím se do moře a nevšímám si soucitných pohledů bytostí oblečených (svlečených?) do bikin. Ony také zestárnou.
Někdy zapomínám, to je pravda. Ostatně, ne všechno v životě stojí za to, abychom si to pamatovali. A to důležité si pamatuju.
Jistěže, za ta léta jsem měla nejednou srdce napadrť. Jak by mohlo nebýt na kusy, když člověk ztratil někoho, koho miloval, nebo když trpělo jeho dítě? Nebo když mu auto srazilo psího kamaráda?
Srdce napadrť je ovšem také zdrojem síly, zdrojem porozumění, soucitu. Srdce, které se nikdy nerozlétlo na kusy, je sterilní a čisté a nikdy nepozná půvaby nedokonalosti.
Osud byl ke mně laskavý, když mi dovolil dožít se šedin, dnů, kdy smích mládí se se v mé tváři hluboce usadil v podobě vrásek. Kolik lidí se nikdy nesmálo, kolik jich zemřelo dříve, než se jejich vlasy pokryly jíním?
Dokážu říci absolutně upřímně „ne“. Dokážu říci absolutně upřímně „ano“. Jak člověk stárne, je stále snazší být upřímný. Méně se stará o to, co si o něm pomyslí jiní. Já o sobě už nepochybuju. Právo mýlit se jsem si odpracovala.
Takže na otázku onoho mladého stvoření bych řekla: „Líbí se mi být stará. Stáří mě osvobodilo. Líbí se mi člověk, kterým jsem se stala.
Nebudu žít věčně. A dokud tu jsem, nehodlám ztrácet čas bědováním nad tím, co mohlo být a nebylo a lámat si hlavu, co se snad ještě stát může.
A dortík po obědě si klidně dám každý den.“
ZDROJ: http://www.pronaladu.cz/krasa-mladi-je-dana-mnohym-krasa-stari-jen-vyvolenym/
Súvisiace články
