Plavba po řece Světla

Čemu dovolujeme proudit do našeho života a čemu umožňujeme proudit z něj pryč? Život, stejně jako oceán, neustále stoupá a klesá, ale my se často pokoušíme ten pohyb ovládat. Zavrhujeme to,  co se jeví jako těžké, a nutíme věci, aby se děly, protože chceme zažívat více radosti. Někdy se do oceánu překotně ponoříme a nepočkáme, až obdržíme náležité vybavení umožňující pohyb v jeho hloubkách. Pak zjišťujeme, že se topíme a máme potíže. Kdybychom si našli chvilku, uvědomili si celou situaci a do hloubky naslouchali sami sobě, problémy by nikdy nenastaly.

Navazovat vztahy a milovat mohou jen individuality – osobnosti mohou hrát pouze hry

Od chvíle, kdy dítě opustí matčinu dělohu, není nikdy samo – je s matkou, s rodinou, s přáteli, s ostatními lidmi. Okruh známostí, přátelství a vztahů se čím dál více rozrůstá a okolo člověka se shromáždí celý dav lidí. To je to, co nazýváme život. A čím více je ve vašem životě lidí, tím více si myslíte, že žijete bohatý život. Jakmile se však začnete přesouvat do nitra, všechny tyto tváře se vytratí, celý tento dav se rozplyne. Musíte se rozloučit naprosto se všemi, musíte říct sbohem dokonce i svému nejbližšímu příteli. Přijde chvíle, kdy vás nebude moci doprovázet ani váš milenec.

Honíme se za následkem

 Nějak jsme se naučili dívat se jednosměrně do budoucnosti a očekávat, že v budoucnosti dojdeme úspěchu či odpočinku. Učili nás to již ve školách, když učitel požadoval abychom si stanovili cíl a za tím cílem šli. Jako dítě jsem nerozuměl strategii stanovení si jednotlivých bodů na cestě a soustředěnou činností postupnému naplnění stanovených cílů. Koneckonců takto mě strategii v dětství nikdo neučil. Naučil jsem se tudíž orientovat své snažení na cíl. A za cíl jsem byl hodnocen.