Staršie, ale stále aktuálne 🙂
Zase je všechno jinak, než se zdá. Není divu. Společnost nás učí, že čím více toho uvidíme, uslyšíme a naučíme se, tak budeme chytřejší. S tím bych problém ani neměl. A vlastně s tím i souhlasím. Ovšem jedno velké ALE v tom vězí.
To, že se něco naučíme, ještě neznamená, že tím získáme poznání nebo budeme moudřejší. Je v tom velký rozdíl. Znát a poznat. Poznat a být moudrý. Jsou to různá slova s absolutně různými významy. Znalost je, že když sáhnu na žhavou plotnu, spálím se. Poznání je, si na tu plotnu sáhnout a zažít 
popálení. Moudrost znamená to obojí vědět a už to neudělat. Myslím, že to chápete. Rozdíl je jasný. Jenže toto je jen hrubý příklad jedné věci. Tento princip funguje na všechno kolem nás. Znalosti jsou možná obdivuhodné, ale jsou v podstatě k ničemu. Jak vysvětlíte slepému, že slunce je žluté. Jak mu vysvětlíte co to je žlutá barva, kterou nikdy neviděl. Jak vysvětlíte někomu, kdo nemá chuť, jak chutná med. Že je sladký, když nikdy neokusil žádnou chuť. To je hloupé, že? Znalost bez poznání je v podstatě bezcenný dar. Jen spekulace, tlachání. Znalostí máme všichni mnoho. Ale devadesát procent z nich, jsou nám k ničemu. Jen nám zabírají v hlavě místo a zpomalují nám „hardware“. Je jich tolik, že se přestáváme ve věcech orientovat. Jestli je to tak či onak. Kde je vlastně pravda. Poznání můžeme realizovat, ale to znamená čas. Kdybychom měli poznávat všechny informace, které dnes máme, už bychom byli asi tisíc let ve skluzu. A moudrost? Ta nejcennější stará dáma? K té potřebujeme mít schopnost uvědomění a spojitosti. A přesně tohle nám společnost vzala. Schopnost vlastního uvědomění a spojitosti z poznání. Protože žijeme v dvacátém prvním století. Ve věku informací, bez jejich „chuti“. Chováme se stejně pošetile, jako slepec, který hledá světlo s rozsvícenou lampou…
Mějte krásné pondělí,
Pavel
ĎAKUJEME:
