Kdybychom se nad tím zamysleli víc do hloubky, zjistili bychom, že velké množství našich myšlenek, názorů a přístupů vzniklo na základě předsudečného zkreslení skutečnosti, z neoprávněného zobecnění nebo přebíráním mínění druhých. Vytvořili jsme si tak v sobě programy, které ale nejsou původně naše – neprošly naší plnou vědomou reflexí. Tím způsobují, že se cítíme sami sobě odcizení, nevlastní, stejně jako je to, co jsme převzali. A naše chování a jednání pak vychází z těchto programů, takže se nechováme podle sebe, ale jednáme automaticky.
Toto napětí v nás způsobuje, že se necítíme (někdy, často, stále) spokojeně a šťastně. Spokojenost je totiž úzce spojena s vědomím sebe, s přijetím všeho za své, s integrací jednotlivých částí sebe. Jinak řečeno, štěstí je naše konkrétní osobní zkušenost přítomného okamžiku.
Když jsme negativně naladění, jsme mnohem méně spontánní, o lehkosti ani nemluvě, jsme více analytičtí až puntičkářští a méně pružní.
Toto tvrzení se opírá hned o dva výsledky výzkumů v oblasti pozitivní psychologie(psychologie štěstí). Prvního z nich, kterým se zabývá Matt Killingsworth z Harvardské univerzity, se zúčastnilo už téměř patnáct tisíc osob a zapojit se můžete i vy zde. Účastníkům po dobu několika týdnů přichází na mobil několik textových zpráv denně a oni musí ihned po obdržení zprávy odpovědět na otázky – například jak se zrovna cítí, co právě dělali a zda/do jaké míry byli u té činnosti duchem přítomni (tedy do jaké míry byli v přítomném okamžiku).
Z výzkumu vyplynula úměra mezi schopností být v přítomném okamžiku a osobním pocitem štěstí. I další výzkum (Davidson et al. 2003) dospěl ke stejnému závěru, jen jinou metodou – sledováním účastníků po delší čas metodou magnetické rezonance mozku. Ukázalo se, že mozkové centrum pozitivních emocí (levá prefrontální kůra), které se aktivuje, když prožíváme pocity spokojenosti, štěstí a radosti, je aktivováno i v případě, kdy jsme (momentálně i dlouhodobě) v přítomném okamžiku.
Být v přítomném okamžiku se dobře řekne, ale hůř udělá – o praxi jde ale především. Není to samotná znalost toho, že štěstí je v přítomném okamžiku, která způsobí, že se tak budeme cítit, ale jsou to naše konkrétní zkušenosti. Stejně jako to platí třeba pro běhání – víme, jak blahodárné může pro nás běhání být, účinky se ale dostaví, až když opravdu běháme.
Jistota prožitku
V naší konkrétní osobně prožívané zkušenosti přítomného okamžiku nejsou téměř žádné předsudky, jsme tam my sami, naše prožívání sebe a světa okolo nás právě teď – a tím i naše štěstí. Je možné tuto zkušenost popisovat velmi dlouho, pravdou ale je, že když skutečně prožijeme přítomný okamžik, budeme to vědět, budeme si tím naprosto jisti.
Nejprve je potřeba svoji pozornost otevřít, porozhlédnout se okolo sebe, všimnout si toho, co běžně nevnímáme. Možná v daný moment ucítíme i nějaké vůně, kterým jsme až doposud také nevěnovali naši pozornost. Otevřeme se i zvukům, které nás mohou obklopovat. Ovšem bez
- hodnocení a posuzování (to je příjemné/nepříjemné)
- bez očekávání (které by nás odvádělo k tomu, co bude)
- a bez filtru (to, co se teď děje, se opravdu děje, je to realita, se kterou nemusím souhlasit, ale uznávám, že se děje).
Náš přítomný okamžik je také prožívání naší tělesnosti – všimneme si i našeho těla a našich emocí.
- Nejprve se podíváme na své ruce, nohy, celé tělo.
- Pak si všimneme, jak naše tělo dýchá (doposud jsme si to možná neuvědomovali, ale naše tělo dýchalo, i když jsme si to neuvědomovali).
- Nakonec do přítomného okamžiku patří i uvědomění si tělesných pocitů – takových, jaké jsou, opět bez reagování a snahy o kontrolu.
Když si v daný moment uvědomíme to, co vnímáme prostřednictvím smyslů, uvědomíme si vlastní emoce, tělesné pocity a dech, jsme touto otevřenou pozorností přivedeni do přítomného okamžiku a tím k sobě samému (vyloučí se cizí elementy).
K naší zkušenosti vnějšího světa (a asi mi dáte za pravdu, když řeknu, že většinou zaměřujeme naši pozornost do vnějšího světa) se přiřadí i vnímání našeho vnitřního světa (procesů v nás – ať už jsou to emoce, tělesné vjemy nebo třeba dech), a právě tato vyrovnanost mezi vnější a vnitřní pozorností je náš pocit spokojenosti.
Pro ty z vás, kteří mají rádi výzkumy, je zde ještě jeden (Fredrickson 1998, 2001, 2005): jeho účastníci byli rozděleni do dvou skupin, jedna skupina byla záměrně naladěna velmi kladně (poslouchali příjemnou hudbu, dozvěděli se, že jim vyšly velmi dobré výsledky IQ testu – což byl záměr – atd.) a druhá skupina přesně naopak.
Schopnost otevřít naši pozornost a zaměřit ji na přítomný okamžik je obecně lidská schopnost nebo dovednost. Všímavost je pojmenováním toho, jak fungujeme, a přesunutím těchto procesů z nevědomí do vědomí.
„Pozitivní“ skupina vykazovala velmi otevřenou, všímavou pozornost, v následných úkolech se projevovalo více spontánnosti a lehkosti. Oproti tomu „negativní“ skupina měla pozornost příliš uzavřenou, téměř veškeré vnímání se omezovalo jen na ten převažující pocit vlastní nespokojenosti, čímž se výrazně redukovala bohatost jejich možného vnímání reality. Účastníci této skupiny byli potom mnohem méně spontánní, o lehkosti ani nemluvě, a byli více analytičtí až puntičkářští a méně pružní.
I když byly tyto skutečnosti ověřeny výzkumy a osobní zkušeností mnohých lidí, vím, že pro některé lidi je těžké ne tomu uvěřit (to bychom jen v rozporu s tvrzením z úvodu článku vytvářeli další předsudky), ale na vlastní kůži si to zkusit. A i když si to zkusí, prvotní zkušenost může být, bývá nepříjemná. Pro některé lidi (jsou to ovšem spíš výjimky) je to až příliš velký rozdíl oproti jejich běžnému vnímání reality.
Po několika „pokusech“ už ale vše nepříjemné odpadá a zkušenost přítomného okamžiku se stává velmi příjemnou (svoji roli jistě hrají i hormony serotonin a dopamin, které se přitom uvolňují).
Naše tělo se umí uklidnit
Výše popsaná schopnost otevřít naši pozornost a zaměřit ji na přítomný okamžik je obecně lidská schopnost nebo dovednost. Není to tedy objevení něčeho nového, spíš pojmenování (říká se tomu všímavost, cizím slovem mindfulness) a bližší prozkoumání již existujících (a někdy i nevědomých) procesů naší psychiky.
Jak dospějeme k tomu, že se nakonec uklidníme poté, co nás něco úplně vytočilo? Znáte to. Je potřeba se nějak zklidnit, čím dříve, tím lépe. V takové situaci nastoupí naše vědomé a často i nevědomé psychické mechanismy. Nakonec se nám to podaří. Stejně tak když nemůžeme večer usnout. Stále se nám honí v hlavě tzv. ruminace – nutkavé a zdlouhavé zabývání se nějakým problémem, starostí, stížností nebo zážitkem, kterých se nemůžeme zbavit. V tom lepším případě ale nakonec usneme.
Jak jsme to dokázali? Je možné, že to byl pro nás nevědomý proces, který nás přivedl k spánku, ale prostě jsme usnuli. To, že byl pro nás nevědomý, ale neznamená, že je neznámý. My jsme si jen neuvědomovali, nevšímali si, co se v nás odehrávalo. Postupně jsme totiž začali více než ruminace vnímat naše tělo, byla to únava těla, která „stočila“ naši pozornost na sebe. A ta „vytěsnila“ naše ruminace.
Jak všímavost zlepšovat? Postupně, krok za krokem, s laskavostí, trpělivostí a bez pocitů viny, že nám to zatím tak úplně nefunguje, jak by mohlo nebo jak si myslíme, že by mělo.
Všímavost je tedy jen pojmenováním toho, jak fungujeme, a přesunutím těchto procesů z nevědomí do vědomí. Když vědomě známe, jak fungujeme, a čím vyšší schopnost všímavosti máme, tím můžeme být efektivnější a rychlejší ve zvládání psychických procesů v nás a ušetřit si tak spoustu energie a negativních prožitků (ať už to byl příklad, kdy nás něco vytočilo, nebo kdy jsme nemohli usnout).
Určitou úroveň všímavosti má každý člověk, i když ji třeba nezná – stejně jako má určité IQ nebo EQ, i když je možná nezná. Svoji všímavost si můžete otestovat zde (i tento test prokazuje mimo jiné korelaci mezi úrovní všímavosti a úrovní osobního pocitu štěstí).
V posledních letech se ukazuje, že psychoterapie, jejichž součástí je všímavost/mindfulness (nejznámější je asi MBCT, jedná se o tzv. třetí vlnu kognitivně-behaviorálních terapií), jsou mnohem efektivnější a mnohem zásadněji mění osobnost klienta k lepšímu, konkrétně například v léčbě depresivních stavů nebo v léčbě závislostí. Zatímco je relativně vysoká pravděpodobnost recidivy deprese po již proběhlé nebo proběhlých při léčbě dnes běžnými postupy, při MBCT klesá pravděpodobnost recidivy deprese na relativně nízké procento (Segal et coll. 2010).
Všímavost jako obecná dovednost se dá stále dále zlepšovat – jako jakákoli jiná dovednost – tréninkem. Postupně, krok za krokem, s laskavostí, trpělivostí a bez pocitů viny, že nám to zatím tak úplně nefunguje, jak by mohlo nebo jak si myslíme, že by mělo. S vzrůstající všímavostí se nám dostaví i větší emoční vyrovnanost a vyšší zdravé sebevědomí (sebe-vědomí).
Trénink všímavosti nás naučí vlastnímu autentickému a nepředpojatému prožívání sebe sama v naší každodenní realitě (pokud už to neumíme, protože jsme o to někde mezi dětstvím a dospíváním přišli, a stojíme o to). Dovede nás k plnému a nezkreslenému vnímání skutečnosti a k tomu, že si na ni uděláme svůj vlastní názor.
Nehledě na to, že všímavý přístup má, pokud je dostatečný, i pozitivní vliv na naše zdraví (podrobný přehled studií vlivu všímavosti na lidské zdraví poskytují například stránky AMRA(American Mindfulness Research Association). Pokud jsme skutečně plně v přítomném momentu, náš mozek přechází postupně z vln beta a alfa i na vlny gamma, které jsou velmi léčivé a regenerující pro celý organismus a mají tím vliv například i na zpomalení stárnutí buněk (Saron et coll. 2010). I když je to velmi individuální, všímavější – a tím i spokojenější a uvolněnější – budeme už po několika mindfulness lekcích nebo terapiích.
