Pasivita je patologickou nemocí mysli dnešní doby…
Životní těžkosti nás zocelují. Nebo by alespoň měly… Má se za to, že člověk, který určitými těžkostmi prošel , se rozvíjí, získává nové poznatky a stává se „lepším“. Jsou však lidé, kteří se na svých problémech takříkajíc zaseknou: jsou ustavičně nespokojení, nešťastní a smutní, v jejich životě je vše jen špatné a je-li náhodou dobře, pak je to všechno dozajista nějaké nedorozumění a ve finále určitě bude všechno ještě horší.
Jak s takovými lidmi jednat? Proč se tak chovají? Máme je litovat a pokusit se je chápat? Je možné nějak je „změnit“, ukázat jim, že je i lepší budoucnost?
1. Manipulace za účelem potvrzení, že „všechno je špatné“.
Už jste se setkali s někým, kdo přišel na setkání kamarádů, a ono se najednou změnilo v pochmurné, zamlklé posezení? Nejprve váhavě, pak už s narůstajícím přívalem emocí začal kamarád hovořit o tom, že „neví kudy kam“. A ne na setkání jediném, také další a ještě jedna taková kamarádská schůzka dopadla stejně.V určitou chvíli si člověk začne říkat, že tu není něco v pořádku. Na všechny návrhy řešení dotyčný bez přemýšlení okamžitě reaguje odmítavě. „Ty to nechápeš“, „To jsem zkoušel“, „To k ničemu není“… Podobné věty se opakují stále dokola a člověk má najednou chuť utéct někam daleko. Na jeho tváři je to znát a kamarád najednou spustí omluvy, že nechtěl trápit a obtěžovat… Načež člověka ještě ke všemu zaplaví pocit viny. Proč se tohle všechno děje?
Dotyčný kamarád, jehož trápení jste věnovali neplánovanou pozornost, s ní zároveň získal i jakési potvrzení své pasivity. Neboť všichni máme svědomí a v okamžicích samoty si někdy i on dokáže připustit, že se svým životem nic nedělá vlastně proto, že řešení problému by vyžadovalo příliš velké úsilí.
Když si s vámi po svém pohovořil, utvrdil sám sebe, že skutečně „všechno je špatné“. A bez výčitek svědomí se odebral domů vést život podle stejného scénáře. Vylil na vás veškerou svou negativitu, načerpal od vás energii a docela snesitelně bude zas žít dál.
2. Manipulace utvrzující.
Potkáte známého, dáte se do řeči, jak jde život. Zmíníte se o svém úspěchu, něčem, co se vám podařilo, o něčem kladném, co se ve vašem životě přihodilo. A hned se objevují věty „Ty máš ale štěstí…“, „Vidíš, jak ti pomáhají…“, „Vidíš, jakého máš muže, ženu, přítele, otce…“, „Ty se máš, máš kde bydlet, máš práci, máš auto atd. …“ Začínáte pociťovat vinu. Proč? Za co? V důsledku podobných rozmluv se člověk bojí bavit se o svém životě vůbec a mimoděk si vybavuje, v čem se mu nedaří, aby se nevymykal.
Proč k tomu dochází?
Opět nejspíš podvědomě se vám dotyčný snaží ukázat, že vaše vítězství i vaše úspěchy jsou nezasloužené. Tímto způsobem posiluje svoje „Já“ a utvrzuje se v teorii „globální nespravedlnosti“. Zbavuje se tak zodpovědnosti za vlastní život a svůj postoj k němu.
3. Manipulátor jménem „blbec“.
Bývá to osobnost intelektuálně zcela slušně vybavená. Nepředvádí se otevřeně jakožto oběť, naopak, budete-li s ní tak jednat, dotknete se jí. V rozhovoru tento člověk často na nějakou poznámku nebo žádost reaguje vyjádřením „Říkal jsem, že jsem blbec, co ode mě můžeš čekat?“ Ve vztahu dokáže konstatovat „Se mnou ti to nevyjde, jsem k ničemu“ nebo „No vidíš, urážíš se, já jsem říkal, že jsem blbec“, případně „Radši budu sám, mě nemůže nikdo mít rád“ a „Já snad nejsem normální“. A vy se ihned budete snažit mu to vyvrátit: „To je hloupost, prostě tě nedoceňujou“… „Prostě tě nemají dost rádi…“…“Tvůj partner je hlupák…, já tě chápu“…
Proč se to děje?
Takový člověk se nejčastěji sám pokládá za oběť nešťastné lásky, okolností, špatných vztahů mezi rodiči atp. Nedomáhá se otevřeně soucitu, naopak na něj reaguje až útočně. Přesto však stále opakuje, že „je blbec“. Potvrzuje tak sám sobě svou výjimečnost, svou osobitost a opět – zbavuje se zodpovědnosti. Přece hned říkal, že je blbec, co od něho chcete? Můžete si za to sami. Sami jste se s ním dali dohromady. Varoval vás. A má dokonce v jistém smyslu i pravdu – skutečně varoval.
Jak se k takovým lidem chovat?
Poslední případ je dobrou demonstrací her v rámci takzvaného Karpmanova trojúhelníku, což je model vztahů mezi lidmi. Podle této teorie probíhá jednání mezi lidmi v rámci určitých rolí: zachránce – pronásledovatel – oběť. Jestliže jednáte s „obětí“, berete na sebe roli „zachránce“ a společnost, život či okolnosti se stávají „pronásledovatelem“.
Aby člověk situaci vyřešil, musí si svou roli přiznat a musí si přát hru ukončit.
Pokud jste připraveni hru přestat hrát, odpovězte si na tyto otázky:
– k čemu je mi tenhle člověk?
– co mi přináší tento vztah?
– jak bych s tímto člověkem chtěl jednat?
– jak moc je možné toto jiné jednání? – jsem ochoten věnovat síly na řešení problému jiného člověka?
– proč mám poslouchat tuhle historii?
Hlavní je být poctivý sám k sobě.
Určitě chcete s dotyčným přerušit vztah ? I když je to blízký příbuzný nebo partner? Uvědomte si, že pokud nejde o vašeho potomka mladšího osmnácti let, nenesete odpovědnost za ničí život. Každý člověk má své životní poslání a vy ani nemáte právo se jím zabývat místo něj, i kdyby se vám zdálo, že víte lépe, jak na to a jaké je správné řešení.
Pokud styk s dotyčným přerušit nemůžete, klaďte mu přímé otázky:
– čím konkrétně ti mohu pomoci?
– co jsi ochoten sám udělat?
Pamatujte, že náš život je naší volbou a pouze my za něj neseme zodpovědnost.
Olga Golubitská
ZDROJ: http://www.pronaladu.cz/uboha-obet-jak-zachazet-s-lidmi-u-nichz-je-vsechno-spatne/
Súvisiace články
