Duchovnost, osvícení, spravedlnost, rozum, intelekt, schopnosti – to vše je v pořádku, dokud se to nesrazí se zájmy duše a lásky.
Když absolutizujeme naše chápání, když náš obraz světa spočívá nikoliv v pocitech, ale v myšlenkách, pak na cestě životem začneme nevyhnutelně bloudit a začneme mít problémy.
Jenom když je pro nás hlavní duše a láska, a teprve pak spravedlnost a logika, pak nás na prvním místě řídí Boží realita, a až na druhém místě naše vlastní, lidské představy o světě. Tehdy zůstáváme vždy flexibilní, schopní se změnit, pak se usmíváme, jsme šťastní a otevření světu.
Abychom se dokázali radovat, musíme cítit, že jsme duše. Člověk duše je harmonický: miluje sebe a miluje i druhé lidi. Duše mu napovídá, jak se má chovat. Člověk duše se vždy raduje, nezávisí na hmotných ani duchovních aspektech bytí.
S. N. Lazarev – Zdraví člověka (Projevy pýchy)
zdroj: Cestou Světla
