Život je cesta. Jeho trasa je v podstatě pro každého stejná, ačkoli startujeme z různých podmínek a s různou zátěží. Každý se narodí, každý zemře, a většina projde celým cyklem od zrození přes dětství, dospívání a zralost až ke smrti.
Abychom se mohli spojit se svou moudrostí, musíme vědět, jak se naše psýcha utvářela, jak byla zraněna, jak byla požehnána. A jak vyléčit to, co brání našemu plnému bytí. Naše zranění a naše požehnání jsou základními surovinami našeho osvícení. Čím vědoměji se jimi zabýváme, tím blíže se dostáváme k naplnění svého duševního potenciálu.
Odpovědi spočívají v naší vlastní osobní historii. Všechny životní příběhy se odvíjejí v přirozených cyklech, z nichž každý má svého přirozeného učitele: zrození matku, dětství otce, dospívání naše Já, zralost naši společnost, stáří vesmír. Linie našeho jedinečného příběhu ukazuje, jaké máme konkrétní vztahy k těmto učitelům i k ostatním lidem ve svém životě.
Od těchto pěti posvátných učitelů –matky, otce, svého já, špolečnoáti, vesmíru — se učíme veškeré potřebné osobní moudrosti. Tito průvodci na naší životní ceátě — ať o tom vědí nebo ne — jsou životně důležití pro náš osobní vývoj. Jsou našimi zrcadly. Právě od nich se učíme svým základním životním inátinktům, svému spontánnímu způsobu bytí, reakcím na životní výzvy. Mnozí z nás jdou však životem bez zdravých instinktů, s nimiž by mohli žít plnohodnotný život. Jsme jako dospělé děti hozené doprostřed hokejového zápasu, aniž bychom věděli, jak se pohybovat, natožpak jak se bránit nebo jak vyrazit do útoku. Vlaštně se té hry vůbec neúčastníme, nicméně stejně dostáváme nakládačku bez jakékoli možnosti úniku. V jistém smyslu jsme všichni oběti „duševního AIDS“, neboť naše přirozené sebeobranné, sebeléčebné a scelující instinkty jsou slabé. Velká část utrpení a žalu v našem osobním životě, v našem městě, naší zemi, našem světě je zakořeněná v zásadním nedostatku základních instinktů, které utvářejí celistvé a přirozené lidské žití.
Kamkoli se podívám, vidím zraněné děti, které bojují o existenci. Jak se to stalo, že jsme všichni tak zranění? Moderní historie nám říká všechno o světových válkách, Koreji, Vietnamu atd., ale kdo nám povypráví o těch dětských válkách, kterými jsme všichni prošli, když jsme bojovali o svou vlastní svobodu?
Všichni jsme prošli dětskými válkami. Můj učitel Oscar Ichazo mě učil, jak konkrétně matka a otec v průběhu těch bojů utvářejí naši osobnost, a ukázal mi, jak zastavit svět a sledovat jen svůj vlastní pohyb. V něm jsem uviděla ty stále stejné a stále se opakující vzorce. On je jen pojmenoval a stopoval nazpátek až k bodu nula. Dovedl mě zpět do Rajské zahrady a zeptal se: „Opravdu chceš odejít?“ V jeho vizi jsem viděla prostou pravdu svého života. Svá zranění. Svá požehnání. Své stanovisko. Svůj příběh. Tahle znalost mě osvobodila, abych se mohla dále posouvat směrem k tomu Já, které jsem pohřbila, abych mohla znovu získat své instinkty.
Chceme-li se vrátit ke svým přirozeným instinktům sebezáchovy a seberozvoje, musíme svou mysl osvobodit od minulosti a budoucnosti, aby mohla být plně přítomná, spontánní, magická, intuitivní. Musíte poznat minulost, abyste ji mohli vymazat. A vymažete-li minulost, vymažete i budoucnost, a zůstane prostor, kde se může stát něco opravdového. Něco nového.
Naši učitelé — matka, otec, naše Já, společnost a vesmír — mají přirozenou schopnost předat nám instinkty, které potřebujeme pro život v našem proměnlivém světě. Všichni jsme vyzýváni k tomu, abychom byli tak duchapřítomní jako indiánský stopař, poutník, učitel v malotřídce, Eskymák nebo beduín. Zjistit, co nám naši životní učitelé předali a co ne, je skutečně otázkou života a smrti. Jaké instinkty jsme obdrželi? Jaké životní dovednosti, které osvobozují mysl? A taky jaké omezující podmiňování, které nás programuje k tomu, abychom se cítili „menší“, než jsme?
Jestliže jste měli štěstí a byly vám předány základní vědomosti a moudrost, pocity a energie příslušející každému životnímu cyklu, pak pravděpodobně zvládáte každodenní výzvy s přehledem i půvabem. Zatímco mnozí se životem namáhavě bojují, pro vás je život tancem a hrou. Ale kolik lidí kolem sebe vidíte, kteří se baví a tančí životem?
Když vám naopak nebylo předáno, co jste potřebovali, v mnoha situacích se necítíte přirozeně. Musíte o všem přemýšlet. Když jste napojeni na instinktivní vědění, pak pro obezřetnost, pochyby, váhání není místa, jsou prostě zcela zbytečné.
Naše základní instinkty jsou, stejně jako u imunitního systému, vrozené vzorce reakcí. Musí být ale podníceny našimi životními učiteli. Jsou to spínače, které je třeba zapnout. Vývoj našeho systému instinktů prochází životními cykly. V každém z nich by měla interakce s učitelem probudit nějaký instinkt — přirozený spontánní způsob bytí.
Z větší části jsme velmi vzdáleni vnímání těch posvátných rolí, které ve svých životech hrajeme. Mateřství je považováno za péči o dítě, práci, kterou mohou stejně dobře nebo špatně zastat jiní. Otcovství znamená být tím často chybějícím generálním ředitelem a finančním referentem rodiny. Právo na sebeurčení je během dospívání často ovládáno rodiči a společenskými tlaky. Zralosti je těžké dosáhnout v nezralé kultuře. A závěrečný životní cyklus, jeho dovršení ve smrti, se daleko častěji znevažuje a obchází, místo aby bylo doceněn a přijímán.
Nedostává se nám toho, co potřebujeme. Podívejte se na ty chodící raněné ve svém okolí, v rodině, v zrcadle. Podpora klíčových úkolů v každé etapě životního cyklu, běžná v tzv. primitivních kmenech a životě venkovanů, je v moderní společnosti mnohem náročnější a neuznávaná. Už neuctíváme celou posvátnou životní cestu. Naše rituály jsou prázdné, nic neznamenají. Už nám nedávají sílu čelit úkolům, které je třeba podstoupit. Jaké máme rituály pro zrození, dětství, dospívání, zralost, smrt? Vede nějaký z nich ke skutečné transformaci? Myslím, že ne. A proto je potřeba, abychom odhalili současný tvořivý šamanismus zasazený do našich rozbouřených a nejasných časů.
Matky v nás podněcují mateřské instinkty. Otcové přátelské instinkty. My sami podněcujeme své vlastní vnitřní instinkty a společnost — ostatní lidé a sociální instituce v našem životě — v nás podněcují společenské instinkty. Kontemplace a moudrost týkající se naší jednoty s vesmírem vynáší na světlo náš instinkt pro věčnost, pro to, co opravdu trvá a na čem záleží. Tento poslední instinkt přichází, pouze jsou-li v nás předchozí čtyři instinkty integrovány. A jen tehdy, když se spojíme s tímto instinktem, můžeme zemřít v naplnění a míru.
Zrození. Dětství. Dospívání. Zralost. Smrt. Tanec života v pěti pohybech. Život jako věčný vývoj uměleckého představení, ritualizované divadlo, epická báseň, a my nejsme předurčeni k tomu, abychom byli pouhými diváky a posluchači, ale herci svých vlastních příběhů, tvůrci svých vlastních životů. Jakou roli ve svém životě hrajete? Proč? Máte na výběr? Ano!
Můžete rovnou začít a hrát ve svém filmu hlavní roli, nebo můžete vzít štěk v cizí produkci. Můžete si vybrat, jestli budete hrát vědomě, nebo bezmyšlenkovitě. Já hraji spoustu rolí. Tou hlavní je role pilné žačky: mým mistrem je život. Učitelé přicházejí a odcházejí. Na každém kroku tohoto procesu čeká učitel, kterého můžete potkat, lekce, z níž se můžete poučit, vztahy, které můžete naplnit, instinkty, které můžete zase získat. Znáte příběhy svých učitelů, jaké pokroky děláte ve své roli poutníka? Je čas to všechno zapsat.
z knihy: Gabrielle Roth
Mapy k extázi.
Léčivá cesta pro nespoutaného ducha.
Učení městské šamanky
