Život je to, co se děje, když se zabýváme jinými věcmi.
– John Lennon
Všechny dveře světa jsme měli někdy v životě otevřené dokořán, šance byly velice pestré. Byli jsme plni nadějí a plánů, měli jsme nápady a přesnou představu o tom, jak by měla vypadat naše budoucnost. Ve svých představách jsme byli úspěšní, milovaní a žádaní, měli jsme vynikající partnerský vztah a dělali jsme pochopitelně všechno mnohem lépe než naši rodiče. Byli jsme přesvědčeni o svém nadání a schopnostech a doufali jsme, že někdo brzy odhalí náš talent. Vypadalo to, že je otázkou času, kdy nám bude patřit celý svět.
Ale pak se náš život začal ubírat jiným směrem a většina našich tužeb se nenaplnila, mnohé z nich dokonce vůbec. Šli jsme jinou cestou, než jsme si naplánovali, odbočovali jinam, než jsme původně doufali, a zaměřovali se na věci, které nás odváděly pryč od našich tužeb a přání.
Když si dnes svůj život zrekapitulujeme, nemůžeme pochopit, proč se odvíjel úplně jinak a proč se naše nadání a schopnosti vůbec neprojevily. Proč to život nedovolil? Proč byl život k nám tak nespravedlivý? Vždyť jsme přece měli před sebou jasný obraz plný naděje.
Ještě dnes v sobě nosí někteří lidé tento obraz z dřívějška, obraz toho, po čem toužili a v co doufali, a nemohou pochopit, proč se jejich touhy nenaplnily. Pohlédneme-li do zpětného zrcátka, vidíme často jen zklamání a zranění, která jsme utrpěli, neúspěchy a porážky a pochopitelně i takové okamžiky, kdy jsme své štěstí minuli o vlásek, aniž bychom ho zachytili. Vidíme překážky, které jsme nepřekonali, a zábrany, které jsme nezvládli. To vše v nás zanechalo hluboké stopy zklamání.
Pocit bezpráví ovlivnil náš úhel pohledu a nedovolí nám, abychom byli šťastní. Když se dnes ohlédneme zpátky, považujeme své tehdejší chování za špatné a litujeme, že jsme byli tak neschopní. Ale
způsobem, jakým se na věci díváme dnes, nemůžeme posuzovat naše chování v minulosti.
Obraz sebe samého, od něhož jsme se stále ještě neoprostili, i když už nemá s naším současným životem nic společného, nám brání být šťastní.
Pokud se nedokážeme oprostit od naší minulosti, budeme mít dále pocit, že námi někdo neoprávněně manipuluje, že si nás nikdo nevšímá, že jsme odmítnuti, vyloučeni z prostředí, do kterého bychom rádi patřili, a odsunuti stranou. Připadá nám, že nikdo neuznává náš talent a nadání, že děláme práci, která neodpovídá našim přirozeným schopnostem. Nebo žijeme společně s partnerem, který nemá nic společného s tím, po čem skutečně toužíme a co si představujeme.
Dokud v sobě nosíme starý obraz, který jsme si vytvořili v době raného mládí, budeme mít ustavičně pocit, že jsme ztroskotali. Dokud si nepřipustíme, že tento starý obraz byla jen touha, iluze, mnohdy dokonce jenom přemrštěné sny nebo pokus o útěk, dokud se opravdu neoprostíme od těchto nenaplněných okamžiků v našem životě, nebudeme schopni se vypořádat ani se současným životem.
Když se takto pozorujeme, vyvolává to v nás pocity závisti a žárlivosti. Závidíme našim kolegům, kteří mají lehčí život než my, přátelům, kteří žijí ve šťastnějším manželství, i známým, kteří se věnují kariéře. Závidíme dokonce i lidem, které známe pouze z tisku, a pokoušíme se zmírnit naši nespokojenost tím, že snižujeme jejich úspěch.
Na obrazu z minulosti, který si neseme v sobě a podle kterého ještě dnes sami sebe poměřujeme, vždy znovu žalostně ztroskotáme.
Jakmile však změníme svůj pohled a vzdáme se tohoto obrazu, přestaneme litovat všech svých špatných rozhodnutí a plakat nad všemi chybami, kterých jsme se dopustili, přestaneme snít o promarněných šancích, kterých jsme nedokázali využít, pak můžeme vykročit novou cestou, opravdu tou naší.
Přesněji řečeno – vždy jsme měli otevřené ty dveře, kterými jsme mohli projít. Mohli jsme využít jen takové možnosti, které odpovídaly našim tehdejším schopnostem.
Abychom mohli žít šťastně a spokojeně a nechat se nést proudem života, musíme minulost přijmout jako fakt, vyrovnat se s ní a uznat, že jsme tenkrát dělali to nejlepší, co jsme mohli , že jsme činili všechna rozhodnutí nejlépe, jak jsme v daném okamžiku mohli, a tak, jak jsme to považovali za správné. Měli bychom si přiznat, že náš život by tenkrát – ani kdybychom se bývali rozhodli správně – nemusel být tak úspěšný, jak jsme si ho malovali. Možná by každé jiné rozhodnutí než to, které jsme udělali, přineslo trápení, beznaděj a pocit, že to prostě nezvládneme.
Kdo ví, zda by ti povolání, které sis tenkrát vysnil, přineslo opravdový pocit naplnění. Kdo ví, jestli bys byl schopný vést takový partnerský vztah, jaký máš dnes, zda by ti přinesl pocit štěstí v době tvého mládí, kdy jsi ještě nebyl tak vnitřně silný a neměl tolik zkušeností. Je naprosto jisté, že jsi musel získat přesně takové zkušenosti, které jsi prožil, aby sis dokázal uvědomovat věci a situace tak, jak to umíš dnes.
Pokud bys tenkrát opravdu začal budovat svou kariéru jako zpěvák, herec, manažer, vedoucí, předseda či ředitel banky apod., kdo ví, zda bys ještě dnes dokázal stát na nejvyšším místě a nést veškerou zodpovědnost.
Znám lidi, kteří již velmi brzy – často příliš brzy – museli převzít roli, které díky svým tehdejším vědomostem a znalostem nemohli dostát, naprosto je vyčerpala, a ještě nyní trpí, když si tyto vzpomínky vybaví. Podívej se na lidi, kteří to na první pohled zvládli. Špičkoví manažeři, hvězdy v politice a ti, kteří chodí po červeném koberci. Jsou opravdu tak šťastní a spokojení, jak vypadají?
Zaměř se na to, co jsi chtěl kdysi dělat. A podívej se na stinné stránky této volby. Možná si uvědomíš, že není úplně jisté, že by takový život stál za všechnu tu námahu.
Je naprosto zbytečné vzpomínat na věci, které jsou dávno minulostí. Myšlenkami „co by bylo, kdyby…“ si vytváříme překážky v dnešním životě. Máme pocit, že jsme to pokazili, že za nic nestojíme, a nedokážeme uznat, že jsme tenkrát udělali to nejlepší, co jsme mohli. Udělali jsme to, co bylo pro nás nejlepší.
Čím více se budeme utápět v pocitu nespokojenosti, tím více se vzdálíme štěstí, které máme dnes.
* * *
– z knihy Jednoduše buďte šťastní, Pierre Franckh
zdroj“:
